Místopis

Základní informace o místech ve Středozemi, kde se odehrává náš příběh, nebo má pro pochopení příběhu roli.


Velká pláň – Nindalf

Rozlehlá nížina na levém břehu Anduiny, rozprostírající se mezi Emyn Muilem a Severním Ithilienem. Na severovýchodě Nindalf přecházel v Mrtvé močály. Území náleželo dříve Gondoru, ale v době války o Prsten to bylo spíše území nikoho.

Emyn Muil

Rozsáhlá pahorkatina na severní hranici Gondoru. Dělila se na dvě části, západní a východní. Východní byla rozlehlejší a proslulá svou neprostupností. Většina pahorkatiny byla z jihu, východu a západu ohraničena vysokou skalní stěnou, která čněla nad planiny a jen na několika málo místech se dalo vystoupit nahoru.

Mezi východní a západní částí protékala řeka Anduina, která tu nejprve procházela peřejemi Sarn Gebir, hlubokým údolím a soutěskou Argonath a pak se rozlévala do jezera Nen Hithoel. Na konci jezera protékala řeka mezi třemi nejznámějšími vrcholky pahorkatiny, což byly Amon Hen, Amon Lhaw a Tol Brandir, a pak se vrhala do zpěněné hlubiny vodopádu Rauros, který ukončoval Emyn Muil a Anduina dále pokračovala nížinami Nindalfu.

Nen Hithoel

Jezero v Emyn Muilu na řece Anduině. Ta do něho vtékala od severu skrz monumentální soutěsku Argonath a na jihu bylo jezero ukončeno vysokými Rauroskými vodopády. Na jižním konci blízko vodopádu stály tři kopce. Na západním břehu Amon Hen, na východním břehu Amon Lhaw a mezi nimi uprostřed proudu skalnatý ostrov Tol Brandir.

Brány králů – Argonath

Obrovské sochy vytesané do skály v soutěsce, kterou protékala řeka Anduina a která ústila do jezera Nen Hithoel v pahorkatině Emyn Muil. Název znamená „královské kameny“ a sochy zobrazovaly Isildura a Anáriona, dva první krále Gondoru. Byly vytesány na vrcholu moci Gondoru v roce 1340 T.v., aby označovaly tehdejší severní hranici království.

Anduina

Největší řeka na severozápadě Středozemě. Její tok začínal na severu Rhovanionu, kde vznikala soutokem dvou řek: Sivé, pramenící v Šedých horách, a Táhličky, přitékající z Mlžných hor. V dobách Éothéodu se řece po soutoku říkalo Táhlá. Odtamtud pokračovala dál jižním směrem. Na horním toku byla Anduina nejrychlejší a měla největší spád. Protéhala přes Skalnatý brod a Starý brod a tento úsek končil až v Kosatcových polích, kde kdysi bývalo jezero, ale v pozdějších dobách se řeka rozlévala tvoříc bažiny, do kterých od západu přitékala Kosatcová řeka.

Z tohoto místa pokračoval dál střední tok Anduiny, která se stáčela nejprve mírně k západu, a když z levé strany přibrala vody Celebrantu, tak na jihovýchod. Protékala mezi Dol Guldurem a Lórienem, a když se dostala na rozlehlé pláně jižně od Temného hvozdu, tak tvořila dva velké západní záhyby, zvané Severní a Jižní Nehlubiny. Tam byla řeka široká a mělká a toto místo se několikrát stalo terčem nájezdníků, usilujících o vpád do Gondoru nebo Rohanu.

Od Nehlubin pokračovala Velká řeka dál na jih, tvořila peřeje Sarn Gebir, protékala monumentální soutěskou Argonath a za ní se rozlévala v jezero Nen Hithoel, které bylo na konci uzavřeno trojicí pahorků: Amon Hen na pravém břehu, Amon Lhaw na levém břehu a mezi nimi skalnatý ostrov Tol Brandir. Těsně za nimi náhle řeka padala Rauroským vodopádem z vysoké skalní stěny do nížin Nindalfu. Tam do ní z pravé strany přitékala Entva, tok Anduiny se stáčel k jihovýchodu, po pravé straně se rozkládalo Gondorské území Anórien a po levé Severní Ithilien. Řeka protékala okolo ostrovu Cair Andros, stáčela se znovu na jih a směřovala k Osgiliathu, starému hlavnímu městu Gondoru, kde se zleva vlévala Morgulduina, a za ním následoval záhyb k jihozápadu, kde se Anduina dostávala do blízkosti Minas Tirith. Potom následoval poslední úsek toku, kde řeka tekla nejprve k jihu, a pak opět k jihozápadu, míjela přístav Pelargir a vlévala se do Moře velkou deltou Ethir Anduin.

Kosatcová řeka – Sîr Ninglor

Řeka tekoucí z Mlžných hor do Kosatcových polí, kde se vlévala do Anduiny. Kolem roku 1360 se tu usídlili někteří Statové, příbuzní hobitů z Kraje a Hůrky. Roku 2463 jeden z nich, Déagol, našel v řece Jeden prsten, který se ztratil Isildurovi před jeho smrtí na začátku Třetího věku. Sméagol, Déagolův příbuzný, Déagola zavraždil, aby Prsten získal. Když ho potom vlastnil, zjistil, že mu neviditelnost přináší mnoho výhod, ale stal se u ostatních neoblíbeným, a tak nakonec uprchl do hor, také proto, aby se vyhnul slunečnímu světlu, které mu působením Prstenu začalo vadit.

Dol Guldur – Amon Lanc

Pahorek na jihu Temného hvozdu. Původně byl zvaný Amon Lanc – „Holý kopec“, protože jeho vršek nebyl porostlý lesem. Sídlili tam Nandor, ale pod vládou Orophera odešli, protože Oropher nerad viděl vzestup Morie a vliv Galadriel na Laurelindórenan.

Kolem roku 1100 Třetího věku se na něm usídlil Sauron, když začal opět nabývat moci, protože Mordor byl zatím střežen Gondorem. Temná pevnost, vybudovaná na vrcholku, dostala jméno Dol Guldur. Roku 2063 přišel do Dol Gulduru tajně Gandalf, aby zjistil, zda se tam skrývá skutečně Sauron. Sauron ustoupil na východ, protože zatím nenabyl dostatečnou moc pro otevřený konflikt a nechtěl být odhalen. Začal tak Ostražitý mír.
2460 se Sauron vrátil do Dol Gulduru a posílil svou moc, Ostražitý mír skončil. V roce 2850 Gandalf vstoupil do Dol Gulduru podruhé, odhalil skutečnou totožnost jeho pána a zároveň našel v kobkách uvězněného trpaslíka Thráina, který mu předal klíč od tajných dveří Ereboru.
Roku 2942 Sauron opustil Dol Guldur a vrací se do Mordoru. 2951 se prohlašuje Pánem a do Dol Gulduru poslal tři nazgûly a ti jej používali jako základnu pro tažení proti národům Rhovanionu. Ve válce o Prsten napadla Dol Guldurská vojska Lothlórien i lesní elfy na severu Temného hvozdu, ale byla poražena. Po skončení války o Prsten byl Dol Guldur pobořen a očištěn od zlého.

Temný hvozd – Eryn Galen

Temný hvozd byl největším zalesněným územím, které přetrvalo na severozápadě Středozemě do Třetího věku. Nacházel se ve Rhovanionu, jižně od Šedých hor a východně od Mlžných hor a Anduiny. Hvozdem protékala Lesní řeka a Začarovaná řeka. V severní části se uvnitř lesa nacházely hory Temného hvozdu a na jihozápadě lesa se tyčil pahorek Amon Lanc (nazývaný později Dol Guldur).

Kdysi býval krásným místem, kde procházeli elfové a enti obrovskými zalesněnými plochami pod hvězdnou oblohou a později za světla slunce a měsíce. Postupem času se v něm ale objevilo mnoho zlých tvorů a nejhorší bylo, když se na pahorku Dol Guldur v jižní časti Hvozdu usídlil a opevnil kolem roku 1100 Třetího věku Sauron, který začal znovu získávat moc. To však tehdy ještě téměř nikdo nevěděl a Moudří (ti, kteří později utvořili Bílou radu) usoudili, že to je jen jeden z nazgûlů. Tehdy se lesu začalo říkat Temný hvozd. Zvláště na severu se objevili velicí pavouci, kteří činili cestu skrz nebezpečnou.

Během mnoha staletí moc Dol Gulduru natolik vzrostla, že Gandalf se tam vypravil, aby zjistil, jestli se skutečně nejedná o Saurona. Sauron se nechtěl zatím odhalit, a tak ustoupil z Dol Gulduru na Východ. V tu dobu nastalo na Západě klidnější období, nazývané Ostražitý mír. Do Dol Gulduru se Sauron vrátil až roku 2460, kdy ještě více vzrostla jeho moc.

V roce 2850 Gandalf tajně opět vstoupil do Dol Gulduru a odhalil, že jeho pánem je skutečně Sauron. Přitom také nalezl v podzemní kobce uvězněného trpasličího krále Thráina.

Roku 2941 se Bílá rada konečně shodla na útoku na Dol Guldur, ale Sauron měl už svoje plány a proto z Dol Gulduru opět zmizel, ale záhy se objevil v Mordoru, kde se brzy nato otevřeně prohlásil Pánem a znovuzbudoval Barad-dûr.

Po Sauronově definitivní porážce byl Dol Guldur dobyt Celebornem a Hvozd pak postupně očištěn od zlých tvorů. Potom byl přejmenován z Temného hvozdu na Les zelených listů.

Divočina – Rhovanion

Označení pro rozlehlou oblast v okolí Temného hvozdu. Její hranice nebyly přesně určeny, ale jednalo se zhruba o území mezi Mlžnými horami na západě, Šedými horami na severu a Hnědými zeměmi na jihu.
Jak název napovídá, jednalo se o divoké území, kde bylo koncem Třetího věku jen málo civilizovaných obyvatel. Na severovýchodě bydleli lesní elfové, jezerní lidé v Esgarothu a trpaslíci v Ereboru, na jihozápadě elfové v Lothlórienu. Také poslední Seveřané mezi Celduinou a Carnen. Ti ale naprosto zanikli za Války o Prsten. Ale byl tam také pahorek Dol Guldur, který proslul jako sídlo Saurona předtím, než se roku 2941 vrátil do Mordoru.

V dřívějších dobách bylo obyvatel Rhovanionu víc; většinu jich tvořili Seveřané. Ve třináctém století se kníže Vidugavia, jehož říše ležela mezi Temným hvozdem a Celduinou, prohlásil králem Rhovanionu a navázal přátelské styky s Gondorem, kterému pomohl ve válce proti Východňanům. Gondorský regent a následník trůnu Minalcar sem poslal svého syna Valacara jako vyslance. Ten si zdejší zemi oblíbil a vzal si za ženu Vidugaviovu dceru Vidumavi. Narodil se jim syn Eldacar, v jazyce Seveřanů nazývaný Vinitharya. To později způsobilo Příbuzenský svár, protože když nastoupil Eldacar po svém otci na trůn, mnozí Gondorští nebyli ochotni ho uznat kvůli jeho polovičnímu severskému původu.
Později byla mnoha nájezdy moc Seveřanů oslabena a když kolem roku 1850 začaly nájezdy Vozatajů, byla většina obyvatelstva Rhovanionu zotročena. Roku 1899 vypukla vzpoura proti Vozatajům, s jejíž pomocí je gondorský král Calimehtar porazil na Dagorladu.

Po vytlačení Vozatajů se počet Seveřanů zmenšil, a tak se jich většina stáhla do údolí Anduiny. Roku 1977 je jejich vůdce odvedl na sever a dal základ Éothéodu, který trval do roku 2510, kdy se lid pod vedením Eorla Mladého odstěhoval na jih do země Calenardhon, kterou dostal darem od správce Gondoru Ciriona.Jak je ale výše zmíněno, zůstávali poslední Seveřané mezi Celduinou a Carnen
Část Seveřanů ve Rhovanionu žila ale i na severovýchod od Temného hvozdu, hlavně ve městech Esgaroth a Dol, kde navázali přátelství s trpaslíky z Ereboru.

Ze Rhovanionu také nejspíš pocházeli hobiti, kteří kolem roku 1150 prošli přes průsmyky Mlžných hor do Eriadoru. Po roce 1350 se někteří Statové ze strachu z Angmaru vrátili zpátky do Rhovanionu a založili osady u Kosatcové řeky. Z nich pocházel i Sméagol, zvaný Glum, který někdy kolem roku 2463 získal Jeden prsten a pak se 474 let skrýval v temné jeskyni v horách.

Mlžné hory – Hithaeglir

Velké pohoří na severozápadě Středozemě, oddělující Eriador od Rhovanionu. Táhlo se od kopců kolem Železného pasu a štítu Methedrasu, Rohanskou branou oddělených od úpatí Ered Nimrais, na daleký sever k hoře Gundabad a dál na severozápad k nejsevernější hoře Carn Dûm.

Prý ho kdysi za věků temnoty vztyčil Melkor jako překážku pro Oromëho, který jezdil po Středozemi. Při Velké pouti na západ se elfové v lesích na úpatí hor dlouho zdrželi, protože se jim nechtělo překračovat děsivé pohoří, a někteří (Nandor ) tam zůstali. O mnoho později, v Prvním slunečním věku překročily hory první družiny lidí. V jižní části pod horami Caradhras, Celebdil, Fanuidhol se nacházelo prastaré trpasličí království Khazad-dûm, založené Durinem Nesmrtelným. Na východních úbočích nejjižnější části Mlžných hor rostl starodávný les Fangorn, který byl původně součástí mnohem větší rozlohy souvislých lesů.
Hlavně ve Druhém a Třetím věku se v Hithaegliru začali usazovat skřeti a postupem času zneprůchodnili většinu průsmyků. Svou hlavní pevnost vybudovali na severu v Gundabadu. Když se roku 1980 T.v. v Morii objevil balrog, zabil Durina VI. a trpaslíci uprchli, skřeti se nastěhovali i do Morie.

Asi roku 1300 se v Carn Dûm opevnil Černokněžný král, hlavní z nazgûlů, založil tam temnou říši Angmar a mnoha útoky postupně způsobil zánik Arthedainu roku 1974. V roce 1975 byl poražen vojsky Lindonu a Gondoru a jeho říše byla zničena.
V horách Hithaegliru odnepaměti sídlili také orli. Na konci Třetího věku byl jejich vládcem Gwaihir, Pán větru.

Významné hory v Hithaegliru: Dol Baran, Methedras, Fanuidhol, Celebdil, Caradhras, Gundabad, Carn Dûm.

Hnědé země

Pláně po levém břehu Anduiny na sever od Emyn Muilu a na jih od Temného hvozdu. Do této země prý kdysi odešly entky z Fangornu a založily zde veliké krásné zahrady. Ty ale byly zpustošeny a spáleny Sauronem při válce Posledního spojenectví a po entkách se slehla zem. Od té doby se tato oblast nazývá Hnědé země.

Z Hnědých zemí často hrozilo Gondoru nebezpečí z východu, protože to byla široká rovná oblast, kterou se mohli nájezdníci z Rhûnu snadno dostat až k Anduině a přeplavit se přes Nehlubiny. Proto také Narmacil I. postavil na západnm břehu řeky pevnůstky, které tomu měly zabránit, ale po nějaké době byly z větší části opuštěny, když se Gondor musel stále více soustřeďovat na přímé nebezpečí z jihu a východu a neměl dost sil na udržování této severní obranné linie.

Největší nájezd, který z této strany na Gondor přišel, byl veden Balchothy – divokým národem, který se usídlil v Hnědých zemích a v oblastech na jihovýchod od Temného hvozdu ve dvacátém šestém století Třetího věku. Balchothové se přeplavili přes Anduinu a na Poli Celebrantu se střetli s Gondorskou armádou, vedenou správcem Cirionem. Zároveň sešli skřeti z Mlžných hor, takže se Gondorští dostali do těžké situace, ze které je zachránil příjezd Eorla Mladého z Éothéodu na severu.
Po porážce v bitvě uprchl zbytek Balchothů na východ a od té doby zůstaly Hnědé země až do konce Třetího věku neobydlenou pustinou.

Pole Celebrantu – Parth Celebrant

Travnaté pláně mezi Lipavou, Anduinou a Stříberkou (Celebrant). Tato země patřila k Lothlórienu a za starých dob tvořila severní hranici Gondoru. Roku 2510 se tu odehrála důležitá bitva, kdy byl Gondor napaden vojsky Východňanů, kteří se přeplavili přes Nehlubiny, a skřetů, kteří přišli z Mlžných hor. Gondorští byli zachráněni od porážky náhlým příjezdem Eorla Mladého ze severu z Éothéodu. Správce Gondoru Cirion potom za odměnu daroval Eorlovi celou zemi Calenardhon.

Bitevní pláň – Dagorlad

Velká pláň na severu od Mordoru, dějiště několika bitev.
První velká bitva se zde odehrála ve válce Posledního spojenectví na konci Druhého věku, kdy byl Sauron posléze na svahu Hory osudu poražen.
Další významná bitva tu proběhla roku 1899, v ní král Gondoru Calimehtar zvítězil nad Vozataji.

Roku 1944 přišla z východu další veliká armáda Vozatajů, která porazilla severní armádu Gondoru. Král Ondoher v bitvě padl, ale Vozatajové byli brzy nato překvapeni v Severním Ithilienu jižní armádou, vedenou generálem Eärnilem, která se vrátila z výtězné bitvy proti Haradským, a nyní rozprášila vojsko Vozatajů. Eärnil byl potom korunován králem, protože byl v mužské linii nejbližším příbuzným krále Ondohera.

Poslední z velkých bitev Třetího věku se tu odehrála ve Válce o Prsten, kdy se Kapitáni Západu bránili přívalu nepřátel na na dvou pahorcích před Branami Mordoru. V bitvě neměli šanci vojensky zvítězit, protože počet nepřátel je několikrát převyšoval, ale právě v tu chvíli byl Jeden prsten vhozen do Hory osudu, čímž Sauronova moc padla a překvapené vojsko Mordoru bylo rychle poraženo.

Severní Ithilien

Severní polovina Ithilienu, ohraničená Anduinou, Nindalfem, okrajem Mrtvých močálů, Horami stínu a silnicí z Minas Ithil do Osgiliathu.
Poté co odtud odešlo poslední obyvatelstvo, tak tady působili hraničáři, kterým za Války o Prsten velel Faramir, syn Denethorův. Jejich hlavním útočištěm bylo Henneth Annûn.

Mrtvé močály

Nevábné a nebezpečné bažiny mezi Emyn Muilem a Bitevní plání Dagorlad, severovýchodně od Nindalfu. Bylo to obávané území a málokdo znal přes bažiny cestu. Dříve to pravděpodobně byly pouze normální bažiny, ale po bitvě na Dagorladu se rozšiřovaly na východ a pohltily i část bitevního pole. Ve vodě tam pak byly vidět tváře padlých a nad močálem svítila přízračná světélka. To vše zvyšovalo strach z bažin, kterým se téměř všichni vyhýbali.
Bezpečnou cestu přes močály našel pouze Glum, který tudy pak provedl Froda a Sama na cestě do Mordoru.

Východní zeď Rohanu

Západní okraj Emyn Muilu, spadající příkře do pastvin Východní poloniny Rohanu. Vrchy končily skalní stěnou, podobnou útesům na mořském pobřeží, kterou Rohirové viděli jako východní zeď své země. Je pravděpodobné, že tento útes obkružoval pahorkatinu i z jihu, protože na jižním okraji Emyn Muilu spadala Anduina náhle dolů Rauroským vodopádem. 

Útes nebyl nepřekročitelnou překážkou: na některých místech byla skalní stěna přerušena průrvami a stržemi, kudy bylo možno dostat se nahoru či dolů. Takovou cestu použili také Aragorn, Legolas a Gimli, když stopovali skřetí tlupu, jež unesla Smíška s Pipinem.

Hřeben, na němž druhové stáli, jim strmě ubíhal pod nohama. Více než dvacet sáhů doleji byla široká hrbolatá římsa, jež náhle končila svislým srázem: Východní zdí Rohanu. Tím končil Emyn Muil a před nimi se do nedohledna táhly zelené pláně Rohirů.

Stopa je vedla po vrcholku valu na sever, až přišli k hluboké průrvě, kterou ve skále vymlela hlučně padající bystřina. Úzkou strží sestupovala na planinu hrubá stezka podobná strmému schodišti.

Východní polonina

Východní čast Rohanu, oddělená od Západní poloniny řekou Entvou. Na východě ji ohraničovala strmá Východní zeď Rohanu – začátek pahorkatiny Emyn Muil. Na severu přecházela ve Vysočinu u severních hranic Rohanu.

Sestávala z rozlehlých zelených pastvin a byla řídce osídlena. Bylo tu jen málo stálých obydlí, ale Rohirové zde pásli svá velká stáda koní a pastevci tu přebývali v dočasných táborech, zatímco se pohybovali spolu se svými stády.

Když se sem během Války o Prsten dostali Aragorn, Legolas a Gimli, zarazilo Aragorna, že tu na žádná stáda nenarazil. Důvodem byla hrozba nájezdu z východu, kvůli níž Rohirové stáhli svá stáda do bezpečnějších krajů pod úbočím Ered Nimrais, kde se soustředila většina osídlení Rohanu.

Loď dlouhé pěny – Cair Andros

Velký ostrov na řece Anduině, mezi Anórienem a Severním Ithilienem. Sloužil jako pevnost Gondoru, která měla zabraňovat armádám z východu v překročení Velké řeky.

Ostrov byl dlouhý asi deset mil, úzký a na většině své plochy zalesněný. Na severním konci ze zvedal v ostrý útes, který dával ostrovu jeho jméno – voda se o něj tříštila jako o příď velké lodi.

Jeho velká strategická důležitost spočívala v tom, že se jednalo kromě Osgiliathského mostu o jediné místo, kde mohla nepřátelská armáda překročit řeku a ohrozit centrum Gondoru. Gondorští si byli této hrozby vědomi a právě proto byl zbudován maják a opevnění na Amon Dînu, aby mohla být Minas Tirith včas varována v případě prolomení obrany Cair Androsu.

Za války o Prsten padla obrana Cair Androsu 10. března 3019. Zatímco z Minas Morgul vyšlo vojsko Černokněžného krále do bitvy na Pelennorských polích, Sauron vyslal menší armádu (asi 6000 skřetů a lidí) z Morannonu. Ta překročila Anduinu přes Cair Andros a dostala se do Anórienu, kde měla zabránit vojsku Rohanu přijít na pomoc Gondorským. Rohirové ji však obešli přes Drúdanský hvozd a dostali se k Minas Tirith včas. Po vítězství na Pelennorských polích se část Rohirů vrátila a vytlačila Mordorskou armádu zpět přes Anduinu. Cair Andros byl ještě nějaký čas držen skřety, ale po pádu Saurona byl opět v rukou Gondorských.

Anórien

Kraj v Gondoru, na sever od Bílých hor. Na severozápad od něj ležel Calenardhon (Rohan), na sever Nindalf, na východ Severní Ithitien a na jih Lossarnach a Bílé hory, na jejichž úpatí se nacházelo město Minas Tirith. Ohraničen byl zhruba Ered Nimrais, lesem Firienem, Glanhírem (Hraničním potokem), ústím Entvy, Anduinou a Pelennorem. V Anórienu se nacházelo sedm Gondorských majáků (Amon Anwar), Calenhad, Min-rimmon, Erelas, Nardol, Eilenach, Amon Dîn) a Drúadanský hvozd, ve kterém žili „divocí lidé“ – Drúedain, neboli Wosové.

Za války o Prsten vpadlo do Anórienu velké velké vojsko skřetů a Východňanů s úmyslem překazit Rohirům jejich jízdu na pomoc Minas Tirith. Avšak Rohirové je obešli přes Drúadanský hvozd s pomocí Drúadanů. Po vítězné bitvě na Pelennorských polích se vrátilo velké rohanské vojsko pod vedením maršála Elfhelma a porazilo nepřítele.

Drúadanský hvozd – Tawar-in-Drúedain

Les v Anórienu na východním konci Ered Nimrais. Procházela jím velká silnice, která spojovala Gondor a Arnor. Nejvyšším bodem lesa byl pahorek Eilenach, zakončený ostrou špicí, kde Gondorští vybudovali jeden ze svých majáků. Mezi Eilenachem a vlastními Bílými horami se nacházelo dlouhé Údolí kamenných vozů. Kdysi se tudy dovážel z místních lomů kámen na stavbu Minas Tirith, ale na konci Třetího věku byly staré cesty dávno zarostlé a údolí se stalo opět součástí Drúadanského lesa.

V Bílých horách odedávna sídlili Drúedain – „Divocí lidé“, jejichž část odešla v Prvním věku do Beleriandu a usídlila se společně s Halethiným lidem v lese Brethilu. Byl to lid, který se vyhýbal ostatním a nikdy se nespojoval se služebníky Nepřítele. Postupem času, když Númenorejci začali osidlovat země na jih od Ered Nimrais a Calenardhon, Drúadané se stáhli do dvou míst: Do Drúwaith Iaur na mysu Andrast a do Drúadanského hvozdu. Na konci Třetího věku věděli Gondorští už jen o zbytku, který žil v tomto hvozdu v Anórienu.

Během Války o Prsten tu náčelník Drúadanů Ghân-buri-ghân provedl Rohanské vojsko lesem a Údolím kamenných vozů.