Místopis

Základní informace o místech ve Středozemi, kde se odehrává náš příběh, nebo má pro pochopení příběhu roli.


Rohan

Calenardhon, Jízdmarka, Marka, Rochand Riddermark, Mark

Calenardhon – provincie Gondoru, ohraničená Bílými horami, Rohanskou branou, jižním koncem Mlžných hor a lesem Fangornem, Lipavou, Anduinou až k Emyn Muilu a ústí Entvy, a Hraničním potokem.

Rohan – Království Seveřanů, založené roku 2510 Eorlem Mladým, když mu gondorský správce Cirion daroval celou zemi Calenardhon (viz Amon Anwar)Eorl Mladý přišel z dalekého severu z Éothéodu. Přivedl své vojsko na pomoc Gondorským v těžké situaci v bitvě na Poli Celebrantu. Vládnoucí správce Gondoru mu za to dal darem Calenardhon, aby v něm vytvořil své vlastní království, protože tato země byla řídce osídlená a Gondor ji mohl stěží ubránit. Eorl tak učinil a přivedl veškerý svůj lid sem, kde se stal králem země, kterou nazvali Jízdmarka. Gondorští ji však pojmenovali Rochand (roch = „kůň“) protože národ byl proslulý svými koňmi a jezdeckým uměním. Název Rochand se později změnil na Rohan. Sídelním městem království se stal Edoras, kde byla za Eorlova syna Brega postavena Zlatá Síň – Meduseld.

K Rohanu patřila také starobylá pevnost Aglarond na západě Calenardhonu, postavená kdysi Dúnadany, zatímco protilehlá pevnost Angrenost s věží Orthank zůstala pod vládou Gondoru.

Rohan byl často napadán od západu Vrchovci, kteří Rohiry nenáviděli a útočili na ně kdy mohli. Největší útok přišel 2758 za vlády krále Helma Kladiva, v roce Dlouhé zimy. Obyvatelé Rohanu se museli ukrýt do několika málo pevností, král se bránil v pevnosti Hlásce, zatímco Vrchovci obsadili Edoras. Vyhnáni byli až na jaře, když Gondor poslal posily. Král Helm však mezitím umrzl.

Po Helmovi se stal králem jeho synovec Fréaláf, který tak zahájil druhou řadu králů Marky. Při jeho korunovaci se objevil čaroděj Saruman s bohatými dary a nabídl se, že se usadí v Železném pase a bude Rohirům pomáhat. Byly mu dány klíče od Orthanku, což se později ukázalo jako špatné – ačkoliv měl na začátku pravděpodobně dobré úmysly, v pozdější době už se staral jen o sebe. Začal ve svém sídle shromažďovat skřety, poloskřety a Vrchovce a stal se hrozbou pro Rohan.

3019 t.v. svedl proti Rohirům dvě bitvy u brodů přes Želíz a jeho veliké vojsko vyšlo dobýt Rohan, ale bylo poraženo v bitvě o Hlásku. Po tomto vítězství se Rohirové vydali na pomoc Gondoru a přijeli do bitvy na Pelennorských polích, kde pomohli k vítězství, ale v boji padl král Théoden.

Po Théodenovi se stal králem jeho synovec Éomer, který zahájil třetí řadu králů.

Rohanská brána

Rohanská bráne představovala jediný přístup do Rohanu od západu. Byla tvořena zhruba 50 mil širokou planinou ze severu uzavřenou Mlžnými horami a z jihu Bílými horami.

Rohanskou branou protékala řeka Želíz, pramenící v Železném pase v Mlžných horách a tekoucí zprvu k jihu a následně na západ k moři. Významným strategickým bodem v Rohanské bráně byly Brody přes Želíz.

Brody přes Želíz

„Řeka Želíz proudila rychle od svých pramenů nad Železným pasem, ale na rovinaté půdě Rohanské brány zpomalovala, dokud se neobrátila na západ; pak tekla zemí dál po dlouhých svazích dolů do nízko položených zemí nejzazšího Gondoru a Enedwaithu a její tok se prohloubil a zrychlil. Těsně nad tímto ohybem k západu ležely Brody přes Želíz. Řeka tam byla široká a mělká a dvěma rameny tekla kolem ostrůvku přes kamennou lavici pokrytou kamením a oblázky splavenými ze severu. Zde bylo jediné místo jižně od Železného pasu, kde bylo možné, aby velká síla vojska, zejména těžce ozbrojená, překročila řeku.“ 

U Brodů přes Želíz proběhly během války o Prsten dvě významné bitvy Rohanu proti vojskům Sarumana a Vrchovců. První se odehrála 25. února 3019. Rohirové v ní byli poraženi a padl králův syn Théodred. Ve druhé bitvě, 2. března, se bránili rohanští velitelé Grimbold a Elfhelm přesile vojska ze Železného pasu, které směřovalo do bitvy o Hlásku.

Mlžné hory – Hitheaglir

Velké pohoří na severozápadě Středozemě, oddělující Eriador od Rhovanionu. Táhlo se od kopců kolem Železného pasu a štítu Methedrasu, Rohanskou branou oddělených od úpatí Ered Nimrais, na daleký sever k hoře Gundabad a dál na severozápad k nejsevernější hoře Carn Dûm.

Prý ho kdysi za věků temnoty vztyčil Melkor jako překážku pro Oromëho, který jezdil po Středozemi. Při Velké pouti na západ se elfové v lesích na úpatí hor dlouho zdrželi, protože se jim nechtělo překračovat děsivé pohoří, a někteří (Nandor) tam zůstali. O mnoho později, v Prvním slunečním věku překročily hory první družiny lidí. V jižní části pod horami Caradhras, Celebdil, Fanuidhol se nacházelo prastaré trpasličí království Khazad-dûm, založené Durinem Nesmrtelným. Na východních úbočích nejjižnější části Mlžných hor rostl starodávný les Fangorn, který byl původně součástí mnohem větší rozlohy souvislých lesů.

Hlavně ve Druhém a Třetím věku se v Hithaegliru začali usazovat skřeti a postupem času zneprůchodnili většinu průsmyků. Svou hlavní pevnost vybudovali na severu v Gundabadu. Když se roku 1980 T.v. v Morii objevil balrog, zabil Durina VI. a trpaslíci uprchli, skřeti se nastěhovali i do Morie.

Asi roku 1300 se v Carn Dûm opevnil Černokněžný král, hlavní z nazgûlů, založil tam temnou říši Angmar a mnoha útoky postupně způsobil zánik Arthedainu roku 1974. V roce 1975 byl poražen vojsky Lindonu a Gondoru a jeho říše byla zničena.
V horách Hithaegliru odnepaměti sídlili také orli. Na konci Třetího věku byl jejich vládcem Gwaihir, Pán větru.

Khazad-dûm – Morie

Trpasličí říše v Mlžných horách, pod trojicí hor: Caradhras (Barazinbar), Celebdil (Ziragzigil) a Fanuidhol (Bundušathur). Khazad-dûm bylo největší, nejslavnější a nejbohatší z království trpaslíků ve Středozemi. Bylo založeno nejstarším ze sedmi Otců trpaslíků, Durinem Nesmrtelným. Právě zde se nacházel nejcennější kov, mithril. Nejstarší části se nacházely na východě, kde byla také Hlavní brána ve velkém údolí Azanulbizar. Několik sálů za branou bylo od zbytku podzemí odděleno ohromnou propastí, přes kterou vedl jen jediný můstek. Dál se rozkládaly ohromné sály a dlouhé chodby hluboko pod horami. Později trpaslíci prokopali chodby až na druhou stranu hor, kde vytvořili západní bránu.

Obyvatelstvo Khazad-dûm se hodně rozšířilo na začátku Druhého slunečního věku, po zkáze Beleriandu, kdy sem přicházeli trpaslíci ze zničených království Nogrod a Belegost. Když byla na západ od Mlžných hor roku 750 D.v. založena elfská země Eregion, trpaslíci navázali s elfy přátelství, z kterého měly prospěch obě strany. Avšak když Sauron přišel se svými vojsky do Eriadoru, aby zničil Eregion a získal prsteny moci, roku 1697 D.v. se brány Khazad-dûm zavřely a trpaslíci již otevřeně nevycházeli. To je také ochránilo před zničením, které postihlo postihlo Eregion. Od té začali ostatní Khazad-dûm nazývat Moria – „černá propast“.

Dlouho potom žili trpaslíci v Khazad-dûm a rozšiřovali své bohatství a kutali stále hlouběji. To se jim však stalo osudným. Roku 1980 T.v. kutali hluboko pod Caradhrasem a tak vypustili z vězení jednoho z balrogů, který brzy nato zabil jejich krále Durina VI.. Trpaslíci neměli šanci se proti němu ubránit, a když o rok později zabil Durinova syna Náina, uprchli na sever, kde založili nově království Erebor. Do opuštěných síní Morie se rychle nastěhovali skřeti a stalo se z ní děsivé místo, kam se každý bál vkročit.

Když byl o několik století později Erebor vypleněn drakem, král Thrór bloudil se svými lidmi bez domova. Toužil však vidět starou trpasličí říši Khazad-dûm a tak se tam roku 2790 jen se svým starým přítelem Nárem vydal. Skřeti však Thróra zabili a vysmáli se trpaslíkům. Poté, co se to od Nára dozvěděl Thrórův syn Thráin II., rozhodl se, že se musí pomstít, a tak začala v roce 2793 Válka trpaslíků a skřetů. Na pomoc Thráinovi přišli trpaslíci z celé Středozemě, protože potupa Thróra, hlavy Durinova rodu, rozzuřila všechny trpaslíky a vyvolala v nich touhu po pomstě skřetům. Bojovalo se dlouho, až byly všechny skřetí pevnosti v Mlžných horách zničeny, a trpasličí vojsko přišlo do Azanulbizaru, kde před branami Morie svedlo vítěznou bitvu se skřety. Tím byla Moria na nějakou dobu osvobozena od většiny skřetů, avšak trpaslíci se báli vstoupit dovnitř, protože v podzemí stále byl hrozný balrog.

Uplynulo mnoho let a roku 2989 přišel do Khazad-dûm odvážný trpaslík Balin, Thráinův příbuzný, se svou družinou. Prohlásil se Pánem Morie a nějakou dobu se mu dařilo, ale nakonec všichni zahynuli a trpasličí kolonie roku 2994 zanikla.

V roce 3019 vstoupilo do Morie Společenstvo Prstenu pod vedením čaroděje Gandalfa. Ten se pak také nakonec střetnul s balrogem na můstku u Východní brány. Po dlouhém souboji byl balrog poražen a síně Khazad-dûm byly tak konečně zbaveny tyrana, který děsil více než tisíc let. Jestli se potom našli trpaslíci, kteří by chtěli obnovit slávu Khazad-dûm, není známo.

Caradhras

Vysoký štít v Mlžných horách, jedna ze tří hor Morie. Název se překládá jako Rudoroh.

Ze Rmutného dolu na východní straně hor vedl na druhou stranu masivu průsmyk Rudá brána. Touto cestou chtělo projít Spoječenstvo prstenu, ale bylo odrazeno nepřízní počasí a přinuceno projít pod horami skrz Morii.

Fangorn

Fangorn byl veliký les na sever od Rohanu a na východ od pohoří Hithaeglir (Mlžné hory). Kdysi byl pouze východním výběžkem obrovského starodávného lesa, který se rozkládal ve většině Eriadoru. Ve Druhém věku jej ale začali Númenorejci kácet kvůli těžbě dřeva, která dosáhla takových rozměrů, že ve Třetím věku zbyly z lesa jen malé části – kromě Fangornu to byl Starý hvozd na pomezí Kraje a les na mysu Eryn Vorn. Fangorn byl ve třetím věku znám jako místo, kde se stále ještě zdržovali Pastýři stromů, enti. Nejstarší z nich a jejich vůdce se jmenoval stejně jako celý les, Fangorn. V obecné řeči byl znám jako Stromovous. I stromy ve Fangornu byly prastaré a některé z nich dokonce postupem času získaly vědomí a byly známy jako huorni. Lidé se proto tohoto lesa většinou báli a dobrovolně nechtěli vstoupit pod jeho větve.

Právě sem uprchli Smělmír Brandorád a Peregrin Bral ze skřetího zajetí a obklíčení Jezdců (viz citace):

( Grišnákh ) Ušel pár kroků, zastavil se, rozhlédl a zaposlouchal. Nebylo nic vidět ani slyšet. Plížil se pomalu dál skloněn téměř k zemi. Pak se přikrčil a znovu naslouchal. Pak vstal, jako když se chystá rychle proběhnout. V tu chvíli před ním vyvstal temný obrys jezdce. Kůň zafrkal a vzepjal se. Muž zavolal. Grišnákh se vrhl na zem a stáhl hobity pod sebe. Pak vytáhl meč. Bezpochyby raději zamýšlel zabít zajatce, než aby jim dovolil uprchnout nebo zachránit se; to se mu však stalo osudným. Meč slabě zařinčel a trochu se zaleskl ve světle ohně vlevo. Ze tmy hvízdl šíp: ať už byl obratně vystřelen anebo veden sudbou, probodl mu pravou ruku. Grišnákh upustil meč a vyjekl. Rychle zadupala kopyta, a právě když Grišnákh vyskočil a rozběhl se, kůň ho dohonil a kopí bodlo. Ohavně, třaslavě vykřikl a znehybněl. Hobiti zůstali přitisknuti k zemi, kde je Grišnákh nechal. Na pomoc příteli přijížděl další jezdec. Ať už měl kůň neobyčejně dobrý zrak nebo nějaký jiný smysl, vznesl se a lehce je přeskočil; jezdec je však nezahlédl, jak tam leží přykryti svými elfími plášti, tak pohmoždění a tak polekaní, že se ani nehýbali. Konečně se Smíšek pohnul a tichounce zašeptal: „Zatím by to šlo, ale jak to uděláme, aby nepropíchli nás?“ Odpověď byla téměř okamžitá. Grišnákhovy výkřiky skřety vzburcovaly. Z ječení a vřískotu na kopečku vyrozuměli hobiti, že jejich zmizení bylo odhaleno. Uglúk asi srážel další hlavy. Pak se najednou zprava ozvaly skřetí výkřiky v odpověď, vně kruhu strážných ohňů, od lesa a od hor. Mauhúr zřejmě dorazil a zaútočil na obléhatele. Bylo slyšet koňský cval. Jezdci svírali kruh kolem vršku bez ohledu na skřetí šípy, aby zabránili výpadu, zatímco jedna družina se jela vypořádat s příchozími. Vtom si Smíšek a Pipin uvědomili, že aniž se pohnuli, octli se teď vně kruhu: nic jim nebránilo v útěku.

Na místo útěku později přišli Aragorn, Legolas a Gimli, kteří útěk hobitů do Fangornu nedokázali v bojišti rozluštit. Viz citace:

„Víc nemůžeme udělat,“ řekl smutně Gimli. „Od chvíle, kdy jsme dorazili k Tol Brandiru, jsme byli postaveni před mnoho hádanek, ale tahle je nejspletitější. Hádal bych, že se teď spálené hobití kůstky mísí se skřetími. Bude to těžká novina pro Froda, jestli se jí dožije, a těžká i pro starého hobita, který čeká v Roklince. Elrond byl proti tomu, aby šli.“

Fangornu po Třetí věk vládl Stromovous. Někde na jihu Fangornu se nacházel Zarostlý důl, kde se enti scházeli (viz citace):

„Kde je entí sráz?“ odvážil se zeptat Pipin. „Hú? Entí sráz?“ obrátil se Stromovous. „To není místo, to je setkání entů – sraz – a to se dnes často nestává. Ale dost jsem jich přemluvil. Slíbili, že přijdou. Sejdeme se tam, kde jsme se scházívali vždycky: lidi tomu říkají Zarostlý důl. Je to kus na jih odtud. Musíme tam být před polednem.“

Z Fangornu vytékaly dvě řeky – Onodló (Entva) a Lipava, které se vlévaly do Anduiny.

Meduseld – Zlatá síň

Palác králů Rohanu. Zlatá síň stála na samém vrcholu pahorku, na kterém se rozkládalo město Edoras. Byla postavena roku 2569 druhým rohanským králem Bregem.

Na hostině, která byla uspořádána na oslavu dokončení Meduseldu udělal králův syn Baldor ukvapený slib, že projde Stezkami mrtvých. Odešel tam, ale víckrát ho nikdo neviděl.

Angrenost – Železný pas – Čarodějovo údolí

Pevnost vybudovaná Dúnadany na konci Druhého věku; uprostřed stála věž Orthank.

Angrenost byl jednou z největších pevností královského Gondoru. Byl situován na jižním konci Mlžných hor, v údolí později nazvaném Nan Curunír (Čarodějovo údolí), kde pramenila řeka Angren. Měl přirozenou strategickou důležitost díky své poloze v blízkosti Brody přes Želíz. Obrana pevnosti byla založena na okružní skalní stěně okolo planiny, na níž stál Orthank. Věž byla vysoká více než 150 metrů a nahoře byla zakončena čtyřmi fiálami. Byla prakticky nedobytná, protože kámen, ze kterého ji Dúnadani zbudovali, nedokázali rozbít ani enti.

V Orthanku byl umístěn jeden z gondorských palantírů, avšak v pozdější době se na to téměř zapomnělo. Během většiny Třetího věku byla v Železném pase udržována stálá posádka pod vedením dědičných náčelníků. Avšak protože Gondoru po staletí od západu nehrozilo nebezpečí a hlavní obrana se upírala na východ, byla této nejodlehlejší pevnosti, ležící navíc za řídce osídlenou krajinou Calenardhonu, věnována malá pozornost. Ze strážců se tak stal uzavřený lid, který se staral hlavně o své vlastní záležitosti a s Gondorem komunikoval pomocí poslů jen zřídka. Věž byla uzavřena a klíče byly uschovány v Minas Tirith.

Roku 2510 zvítězil Eorl Mladý na poli Celebrantu a za odměnu obdržel od gondorského správce Ciriona zemi Calenardhon. Spolu s ní získal i pevnost Aglarond v Bílých horách, ale Angrenost zůstal územím Gondoru. Vládli tam stále dědiční náčelníci, k jejichchž lidu se připojil také lid bývalých strážců Aglarondu. Postupem času se obyvatelé Železného pasu začali mísit s Vrchovci, vytrvale přicházejícími od západu. S Rohanskými se nestýkali, protože ti věřili že v Železném pase pěstují černokněžnictví.

Poslové z Gondoru chodili málo a později zcela přestali. Tak se stalo, že když vymřel rod náčelníků, bez vědomí Gondoru a Rohanu přešla moc do rukou jiného rodu z lidu, který byl však již částečně nakloněn Vrchovcům.

Rohanský král Aldor sice vyplenil země Vrchovců na západě, ale po jeho smrti se vrátili, byli jako přátelé vpuštěni do Železného pasu, ale zmocnili se ho a pobili poslední strážce, kteří s nimi ještě nechtěli splynout.

Král Déor se roku 2710 jižně od Železého pasu střetl s vojskem Vrchovců, porazil ho, ale ke svému údivu zjistil, že Železný pas je též nepřátelský, ačkoliv si myslel, že ho osvobodil z obklíčení Vrchovců. Déor pak vyhnal Vrchovce z Rohanu, ale ze Železného pasu je nebylo možno vypudit. Roku 2758 přišla Dlouhá zima. Rohirové hodně strádali a Vrchovci využili příležitosti a opět obsadili Rohan, dokonce se jejich vůdce Wulf usadil v Edorasu a prohlásil se za krále. Rohirové se stáhli do Šeré Brázdy a Aglarondu, ale zimou trpěli nejen obránci, ale i obléhající. Tak když na jaře králův synovec Fréaláf znovu dobyl Edoras a přijel k Železnému pasu, Vrchovci byli také vyhladovělí a vzdali se.

Železný pas potom zůstal prázdný, ale ne nadlouho.

Při Fréaláfově korunovaci roku 2759 se objevil čaroděj Saruman a nabídl se, že převezme správu Železného pasu a opraví jej. Král Fréaláf i gondorský správce Beren to uvítali a Saruman dostal klíče od Orthanku. Rohirové se pak jen pomalu vzpamatovávali a Saruman jim v mnohém pomáhal. Později však začal mít vlastní plány a obrátil se k zlému. 2953 začal začal Železný pas opevňovat, stavět válečné stroje a budovat mohutnou armádu skřetů, poloskřetů a Vrchovců, se kterou vyšel do boje v roce 3019, kdy vybojovali dvě bitvy u brodů přes Želíz a nakonec byla poražena v bitvě u Hlásky.

Zatímco velké vojsko opustilo Železný pas, stalo se něco, co Saruman nečekal. Na jeho pevnost zaútočili rozzuření enti, kteří srovnali opevnění se zemí. Avšak nemohli zničit Orthank. Po vítězství ve válce Saruman vydal klíče od Orthanku a odešel. Železný pas se měl stát domovem Úst Sauronových v případě vítězství Temného pána, avšak byl nečekaně poražen, Orthancký palantír si k sobě vzal král Elessar a z údolí Nan Curunír potom enti vytvořili velký sad – Orthancký stromosad.

Lothlórien – Lórien – Zlatý les

Lesní království elfů ve Rhovanionu podél toku Stříberky na východní straně Mlžných hor.

Původně to byla rozsáhlá říše lesních elfů, která se v jejich jazyce nazývala Lórinand. Bylo to jediné místo ve Středozemi, kde ve větším počtu rostly mallorny, které se sem dostaly z Númenoru prostřednictvím krále Gil-galada. Králem Lórienu byl nejdříve Amdír, který přišel z Beleriandu, a poté co padl na Dagorladu vládl jeho syn Amroth. V zemi také nějaký čas bydlela Galadriel, která vymyslela název Lórien, jako připomínku kraje Lórien ve Valinoru.

Hlavním centrem země byl Caras Galadhon, ale Amroth bydlel na pahorku, který se podle něj nazýval Cerin Amroth.

Amroth zahynul roku 1981 z lásky k elfce Nimrodel, které slíbil, že s ní odejde do země míru – do Valinoru za mořem. Ale cestou na jih do Edhellondu se navzájem ztratili a když Amroth došel do přístavu, chtěl na ni čekat a snažil se zdržet odplutí lodi, která se chystala na cestu na Západ. Když ale přišla podzimní bouře, zakotvená loď, na níž Amroth spal, přetrhla lano a vyplula na moře. Když se probudil, byli už daleko od pobřeží. Protože se však Amroth nedokázal smířit s tím, že by byl od své Nimrodel odloučen, vrhnul se do moře, aby doplaval zpátky k břehu. Víckrát ho už nikdo ze Středozemě neviděl.

Od té doby vládli Lothlórienu Galadriel a Celeborn, ale už nepřijali titul krále a královny, byli strážci, kteří jej provedli nedotčený Válkou o Prsten. Díky mallornům se Lothlórienu říkalo také Zlatý les, protože jejich listy na podzim neopadávaly, ale jen zlátly, a když brzy na jaře opadaly, tak už stromy zlatými květy:

Měl stříbřitou a hladkou kůru a větve mířily obloukem nahoru jako u buku, nikdy však neměl víc než jeden kmen. Listy se podobaly bukovým, ale byly větší, na líci bledězelené a na rubu stříbřité a na slunci se blyštěly; na podzim neopadávaly, ale měnily se v bledé zlato. Na jaře strom nesl zlaté květy v chumáčích jako třešeň a kvetl až do léta; sotva se rozpukly květy, listí opadalo, takže během jara a léta měl háj malinornů zlatý koberec a zlatou střechu, avšak sloupoví bylo stříbrošedé. Jeho plodem byl oříšek se stříbrnou skořápkou; šestý král NúmenoruTar-Aldarion jich několik daroval Lindonskému králi Gil-galadovi. V té zemi se neuchytily, ale Gil-galad nějaké dal své příbuzné Galadriel a ony pod její mocí rostly a vzkvétaly ve střežené zemi Lothlórienu u řeky Anduiny, dokud Vzněšení elfové nakonec neopustili Středozem; nedosahovaly však výšky ani objemu velkých hájů na Númenoru.

Caras Galadhon

Caras Galadhon bylo hlavní město Lothlórienu a největší sídlo Galadhrim. Založil jej král Amroth ve druhém tisíciletí Třetího věku, protože na východě vzrůstala moc Dol Gulduru a elfové, kteří dosud žili svobodně v lesích, potřebovali nějaké opevněné útočiště. V pozdější době byl Caras Galadhon sídlem Celeborna a Galadriel.

Město leželo na vysokém pahorku v Naith Lórien – výběžku země, ohraničeném řekami: z východu Anduinou a z jihozápadu Celebrantem. Vnější obvod města byl ohraničen suchým příkopem a vysokou zdí. Po okraji příkopu vedla cesta dlážděná bílými kameny. Brána, obrácená k jihozápadu, se nacházela mezi oběma konci okružní zdi, které se překrývaly a tvořily uličku.

Ve městě nestály žádné budovy na zemi, všichni elfští obyvatelé sídlili na podlažích vysokona stromech; v Caras Galadhonu rostly nejvyšší mallorny v celém Lothlórienu (a Středozemi), které připomínaly živě věže. Největší z nich stál uprostřed města na vrcholu pahorku a na něm byl zbudován dům Pána a Paní, Celeborna a Galadriel, který byl nejvyšším bodem celého Lothlórienu. Na prostranství u něj stála stříbrná fontána a voda z ní stékala potůčkem po jižním úbočí kopce přes zahradu v níž stálo Zrcadlo Galadriel.

17. ledna 3019 dorazilo do města Caras Galadhon Společenstvo prstenu krátce poté, co v Morii přišlo o svého vůdce, čaroděje Gandalfa. Pán a Paní je tu přijali a měsíc je hostili, aby se poutníci zotavili z přestálých potíží a připravili na další cestu. Elfové jim tehdy zbudovali pavilon na prostranství mezi stromy, aby nemuseli spát ve výšce. 14. února Frodo a Sam navštívili Zrcadlo Galadriel a o dva dny později družina opustila Caras Galadhon. V březnu 3019 byl Lothlórien třikrát napaden Sauronovým vojskem z Dol Gulduru, ale nevíme, jestli při té příležitosti došlo až k boji o Caras Galadhon. Všechny útoky však byly odraženy.

Ve Čtvrtém věku, když Galadriel odešla na Západ, po nějaký čas vládl v Caras Galadhonu Celeborn sám a jeho říše sahala i na východní břeh Anduiny do jižní části Zeleného hvozdu. Později však i on se zbytkem svého lidu odešel a Caras Galadhon byl opuštěn.

Dol Guldur – Amon Lanc

Pahorek na jihu Temného hvozdu. Původně byl zvaný Amon Lanc – „Holý kopec“, protože jeho vršek nebyl porostlý lesem. Sídlili tam Nandor, ale pod vládou Orophera odešli, protože Oropher nerad viděl vzestup Morie a vliv Galadriel na Laurelindórenan.

Kolem roku 1100 Třetího věku se na něm usídlil Sauron, když začal opět nabývat moci, protože Mordor byl zatím střežen Gondorem. Temná pevnost, vybudovaná na vrcholku, dostala jméno Dol Guldur. Roku 2063 přišel do Dol Gulduru tajně Gandalf, aby zjistil, zda se tam skrývá skutečně Sauron. Sauron ustoupil na východ, protože zatím nenabyl dostatečnou moc pro otevřený konflikt a nechtěl být odhalen. Začal tak Ostražitý mír.

2460 se Sauron vrátil do Dol Gulduru a posílil svou moc, Ostražitý mír skončil. V roce 2850 Gandalf vstoupil do Dol Gulduru podruhé, odhalil skutečnou totožnost jeho pána a zároveň našel v kobkách uvězněného trpaslíka Thráina, který mu předal klíč od tajných dveří Ereboru.

Roku 2942 Sauron opustil Dol Guldur a vrací se do Mordoru. 2951 se prohlašuje Pánem a do Dol Gulduru poslal tři nazgûly a ti jej používali jako základnu pro tažení proti národům Rhovanionu. Ve válce o Prsten napadla Dol Guldurská vojska Lothlórien i lesní elfy na severu Temného hvozdu, ale byla poražena. Po skončení války o Prsten byl Dol Guldur pobořen a očištěn od zlého.

Západní polonina

Západní čast Rohanu, oddělená od Východní poloniny řekou Entvou. V Západní polonině, hlavně v údolích Bílých hor, se nacházela většina osídlení Rohanu, včetně Edorasu a Helmova žlebu.

Imladris – Roklinka

Skryté sídlo v hlubokém údolí v západním předhůří Mlžných hor, známé mezi lidmi jako Roklinka. Imladris bylo vybudováno Elrondem Půlelfem v roce 1697 D. v. jako útočiště elfů před Sauronovým vpádem do Eriadoru.

Tehdy se tu usídlili hlavně elfové, kteří uprchli z Eregionu. Díky Elrondově prstenu Vilye byla Imladris uchráněna před nepřízní osudu po zbytek Druhého a celý Třetí věk. Na začátku Třetího věku se tu narodily Elrondovy děti Elladan, Elrohir a Arwen Undómiel.

Největší těžkosti Roklinka zažívala v době válek s Angmarem; po roce 1356, za vlády krále Arvelega I. byla dokonce na nějaký čas Angmarem obležena.

V pozdějších letech sloužila hlavně jako utajené útočiště pro elfy i zbylé arnorské Dúnadany.

Roku 2941 se tu zastavila druřina trpaslíků vedená Gandalfem a Thorinem Pavézou na cestě do Ereboru.

Roku 3019 se tu sešla Elrondova rada, která rozhodovala o osudu Jednoho prstenu a následně se odtud vypravilo Společenstvo prstenu.

Po konci války o Prsten a zničení Jednoho prstenu pominula i moc elfských prstenů a Elrond odešel přes moře na Západ. Imladris bylo ale ještě nějaký čas spravováno a udržováno jeho syny Elladanem a Elrohirem.

Eriador

Eriador bylo území na severozápadu Středozemě, ležící na západ od Mlžných hor a na východě omývané mořem. Právě na tomto území (nebo alespoň v jeho větší části) se nacházelo království Dúnadanů Arnor.

Eriador byla oblast s rozlohou bezmála sto tisíc mil čtverečních a jako takový byl velmi různorodý jak geograficky, tak podnebím, rostlinstvem a samozřejmě obyvatelstvem. Co se týče geografie, byl Eriador spíše rovinatá země a její charakter takto narušovaly jen Ered Luin na západě a Mlžné hory na východě, dále už jen Soumračné, Mohylové a Větrovské vrchy s dominantním kopcem Větrov v centrální části. Oblast byla odvodňována třemi hlavními řekami, a to Brandyvínou, Bouřnou, a řekou Lhûn, tekoucí do Šedých přístavů.

V Eriadoru byla také jezera, zejména Nenuial. Pobřeží Eriadoru bylo značně členité. Na severu byla Ledová zátoka Forochel, jižněji pak Lhûnský záliv a množství dalších, menších zálivů.

Co se vegetace týče, na severu byla podobného rázu jako evropská tundra, v oblasti Kraje pak přecházela na zemědělskou kulturní krajinu a na jihu v oblastech Minhiriathu a Enedwaithu pak byly zejména stepi a lesostepi. V době druhého věku byly Minhiriath i Enedwaith pokryty rozsáhlými hvozdy, které byly ale zničeny v důsledku Númenorské kolonizace.

V době třetího věku Lesů v Eriadoru moc nebylo, vlastně jen kolem Ered Luin a pak Starý hvozd u Rádovska a na poloostrově Eryn Vorn, kde žily poseldní zbytky divokých lidí v Eriadoru. Co se týče obyvatelstva, Eriador na konci Třetího věku byl obýván Elfy, a to v Šedých přístavech Círdanovým lidem a v Roklince Elrondem a jeho lidem.

Významnou složku populace vytvářeli Hobiti ve svém Kraji v centrálním Eriadoru. V minulosti to pak byli Dúnadané se svou říší Arnor, lidé, kteří po rozpadu říše nadále přebývali v menších skupinách po Eriadoru a na konci třetího věku byli známi jako Hraničáři.

Kromě těchto národů, které zejména v Eriadoru žili, lze zmínit město Hůrka, kde žili pospolu jak hobiti, tak lidé, mezi kterými byli Dúnadané, Seveřané, a zřejmě zde přebývali i nějací Rohirové a Gondorští. Žili zde i Jižané a různí míšenci (např.: Vili Potměchuť).

V našem výčtu nesmíme zapomenout na Toma Bombadila a jeho ženu Zlatěnku, kteří žili ve svém domě ve Starém hvozdě při řece Opletnici.

Mezi význačná sídla všeho lidu patří: Šedé přístavy, Hobitín, Hůrka, Roklinka, v minulosti to pak byla navíc města Annúminas a Tharbad.

V současnosti není význam Eriadoru tak veliký, jako byl v minulosti za slavné říše Arnor, přesto nesmí být zapomínán. Je to oblast mnoha národů, bohaté historie a v neposlední řadě domov hobitů, z nich vyšel Frodo, hrdina války o Prsten.