Příběh letošního ročníku

„Aragornovi se Gluma povedlo dostihnout a uštědřit Sauronovi porážku.“, rekapituloval Gandalf. „Ten nešťastný tvor se ale bránil tak urputně, že byl v šarvátce zabit dříve, než nám mohl o našem prstenu cokoliv říci. Mám ale svá podezření, že nyní v Imladris skutečně máme Jeden prsten. A měli bychom napnout všechny síly, abychom jej zničili. Prsten musí do Hory osudu.“

„Gandalfe, jistotu ale nemáme“, narovnal se Elrond ve svém křesle a vrásky na čele se mu přísně vraštily, „nemůžeme vše vsadit do jediného úderu. Sauron udělá vše proto, aby nám takový záměr překazil. Už vyslal Prstenové přízraky. Saruman slouží jeho záměrům. Má horské zlobry. Haradští se dávají do pohybu. V Mordoru jsou tisíce a tisíce skřetů, kteří se každou chvílí vydají na pochod; válka je na spadnutí. I kdybychom prsten nějakým zázrakem dostali k Hoře, všechno by mohlo přijít vniveč. Nemusí to být ten správný prsten.“


„Ano, Sarumanova rada, že se navždy odkutálel řekou do moře, může být nakonec pravdivá“, pronesl zachmuřeně čaroděj. „Přesto mi něco říká, že Frodo má ten správný. A to, s jakým úsilím po něm Sauron natahuje svoji moc, mne v tom jenom utvrzuje.“ Nevrhle odfoukl z dýmky. „Do války s Mordorem nepotřebujeme jenom čepele a šípy, ale také naději, že ji můžeme vyhrát. A mít Jeden prsten je naše naděje. Naděje, že můžeme Saurona navždy zničit. Naděje, že nemůže být tak silný jak se jeví, protože nemá veškerou svoji moc.“


„O to větší by to však byla rána, kdyby se ta naděje ukázala bláhovou. Lidé jsou slabí, neunesli by to. Sklonili by se před Sauronem a přijali by jej za vítěze, než by riskovali další bláhový boj.“ V Elrondově hlase zněla trpkost; rána z Isildurova selhání se v něm znovu otevřela.

„Ale nedělat nic je bláhové úplně stejně!“ Gandalfův hlas zněl varovně, možná až rozhořčeně. „Nesmíme promarnit šanci Saurona zničit, odvrátit utrpení a válku pro celou Středozemi, a to jenom ze strachu, že selžeme! Když neuděláme nic, Středozem skonční v temnotě tak jako tak. A pokud nebudeme mít k sobě důvěru, i v ty nejslabší z nás, pokud nebudeme mít naději, tak zlo nikdy neporazíme.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Oba nejváženější z Velké rady mlčeli, možná pokračujíc ve své při v myšlenkách, skrytě ostatním v síni.


„Dejme Středozemi naději, kterou potřebuje.“ Aragornovi stačil i tichý, klidný hlas, aby měl pozornost všech přítomných. „Neříkám ať upínáme k prstenu všechny naše síly a naděje. Ale pokud po něm Sauron touží, nabídněme mu jej. I Sarumanovi. Ať za Prstenem vyšlou to nejlepší co mají. Když jej budeme pouze chránit, bude nás to stát o dost méně sil, než mu razit cestu k Hoře osudu.“ Nikdo mu neodpověděl, ale všichni napjatě vyčkávali, jak se s návrhem vypořádají členové Bílé rady.

„To by byl kompromis mezi tím, co navrhuje Gandalf a co namítám já. Ale co z toho? Co tedy přesně navrhuješ?“ zvídal Elrond.


„Netajme se s tím, že Prsten máme. Vydejme se s ním do Lothlórienu k paní Galadriel. S malou jednotkou, jen pár praporů, aby odrazily cokoliv, co na ně Sauron může cestou vrhnout. Pokud se Sauron skutečně bojí, že je to jeho prsten, rozhodně nebude chtít, aby se tam dostal. A pokud chce Saruman skutečně prsten pro sebe, jistě také neodolá příležitosti. Ať si oba nahání prsten v Mlžných horách a v divočině za nimi. Já se mezitím vydám s Gandalfem a Boromirem do Rohanu a pomůžeme Theodénovi porazit Sarumana. Usekneme hadovi jednu hlavu dříve, než válka skutečně začne. Pokud jde o družinu s prstenem, může je doprovodit Gimli, který je příbuzný Balina, pána Khazad-Dûm, a Legolas, který jim ulehčí na cestě hvozdem. Ostatně, paní Galadriel nám může vyřešit hádanku, zda máme správný prsten. Neriskujeme příliš, ale můžeme hodně získat, i pokud se nejedná o pravý prsten.“

Zmíněný trpaslík a elf shodně vyskočili, už už se nadechujíc, ale důrazné pohledy Gandalfa i Elronda dávaly vědět, že tenhle plán jen tak pod stůl nespadne.