Příběh ročníku 2016

Válka!

Válka, kterou rozpoutala touha po moci a Prstenu, je v plném proudu a nedá se zastavit.
Středozem pokrývá hustý dým a země je nasáklá krví padlých válečníků.
Velké ztráty jsou na obou stranách a ještě zdaleka není konec.
Boje začaly.
V Morii se z tunelů vyvalili skřeti a zaútočili na světlou armádu, které se podařilo za cenu velkých obětí dostat skrz doly na druhou stranu Mlžných hor.
Temné síly pána Saurona se rozprchly po zahlédnutí zlého balroga, ale ani světlá armáda nezůstala beze ztrát.
Největší ránou pro světlou armádu bylo zranění Froda a ztráta čaroděje Gandalfa.
Společenstvo prstenu bylo zničeno.

Na cestě do Edorasu byli dále napadáni temnými vojsky, kterým se dokonce podařilo unést dva hobity, Smíška a Pipina.
Ty v touze po odměně od svého pána vlekli směrem k Železnému pasu.
Přátelé hobity osvobodili až v bojích pod Fangornem, kde rozprášili zbytek skřetí armády.

Mysl krále Rohanu Theodéna byla zatemněna temnými silami.
Vliv na krále měl především rádce Gríma, který situaci ještě zhoršoval.
Král byl nečinný a dokonce vyhnal svého synovce Éoméra.
Dvůr byl uvržen do zmatku a chaosu.
Většina jezdců odjela z Rohanu s Éomérem, věděli, že jedině s ním mohou bojovat proti zlu ze Železného pasu a Mordoru.

Rohan se rozhodl bránit i bez krále Theodéna.
Rohanští pánové na hranicích pronásledovali morijské skřety.
Zvědové však přišli se znepokojivou zprávou – Sarumanovo veliké vojsko přešlo řeku Želíz a valí se přes Rohanské pláně.
Na poslední chvíli se objevil Gandalf Bílý a zlomil temnou sílu, která svazovala královu mysl.
Rohan opět povstal a Theodén se rozhodl opustit Edoras a přesunout se s vojskem na Helmův žleb, kde vyčkají, než se shromáždí celá rohanská hotovost.
Jenže po dlouhém obléhání Helmova Žlebu pevnost padla.
Sarumanovo vojsko překonalo hradby a dostalo se dovnitř citadely.
Málokomu se podařilo uprchnout.
Helmův Žleb byl vypleněn.
Až na poslední chvíli dorazila Rohanská jízda, před kterou temné vojsko uprchlo směrem k Želízu.

Temná armáda se před přesilou stáhla.
Při svém ústupu však vyplenila rohanské vesnice a zpozdila postup Rohirů a jejich přátel, především u brodů přes Želíz.
Rohanským, kterým nebylo dovoleno dostat se k Železnému pasu rychlejší cestou, začaly jim docházet zásoby jídla a také síly.
Přesně o tohle Sarumanovi šlo.

Gandalf Bílý zachoval v nastalé situaci duchapřítomnost a vyslal hobity do Farngornu.
Malí vyslanci zde měli přesvědčit Enty k pomoci při zničení Železného pasu.

Vysílená armáda krále Theodéna zaútočila na Železný pas, jejich útok byl ale odražen.
Skřeti s pomocí haradských lučištníků pevnost ubránily.
Král Theodén byl zraněn a donucen se svou armádou ustoupit.
Jeho vojsko bylo velmi vyčerpáno.

Temná strana se však neradovala dlouho.
Malí hobité nakonec dokázali to, co se nepovedlo celé armádě.
Podařilo se jim přemluvit Enty, kteří sami dobyli Železný pas.

Mordorem nyní duní válečné bubny.
Temný pán Sauron svolává všechny své síly, aby se připravily na další boj.
Středozemí se hrnou armády a spojenci temného Pána a plení vše, co jim přijde do cesty.
Proslýchá se, že do války je povoláno i celé haradské vojsko.
Jejich kroky směřují do Osgiliathu.
Cíl je jasný – porazit a podrobit si ostatní národy Středozemě a získat zpět Jeden Prsten!

K Rohanu se šíří zvěsti, že Gondor, poslední velká bašta světlé strany, čelí velkým a intenzivním útokům a nikdo netuší, jak dlouho se ještě dokáže udržet.
Pokud padne Gondor, je vše ztraceno.
Král Theodén je po předchozím boji zraněn, stejně jako většina jeho jezdců.
A až jeho uzdravení napoví, kdy se budou moci rohanští znovu shromáždit a dorazit Gondoru na pomoc.

Do bílého města se tedy vydává Gandalf a Pipin s rohanským éoredem, který zůstal bojeschopný.
Gondoru to prozatím musí stačit, Rohan momentálně více vojáků vyslat nemůže…

Poselství mezi veliteli

Ve skryté gondorské pevnosti v hlavní místnosti, osvětlené spoustou loučí a voskovic, právě probíhala porada a plánování budoucích kroků,
když tu náhle vstoupil posel a předal svému kapitánovi tento vzkaz:

Faramire, druhý synu Denethora, kapitáne Gondoru,
na tvou zemi padá stín a ty máš ve svých rukou moc rozhodnout o životě a smrti svého národa, svých bližních.
Vyzývám tě proto, nestav se na odpor tomu, kdo přichází.
Nepokoušej se oklamat sám sebe ani své bratry slovy o slávě, hrdinských činech a vzpomínkách v gondorských písních,
protože budeš-li bojovat, nenalezneš nic než bolest, smrt a zapomnění.

Tvé jméno bude na stokrát a na tisíckrát prokleto a tvá duše nikdy nenalezne klid, pokud v sobě nenalezneš dostatek pokory a nepokloníš se před mocí Melkorovou.
Vol moudře kapitáne Gondoru…
Slavné armády Haradu již míří do Ithilienu, aby si právem vzaly, co jim náleží.
Veškerý odpor je marný a zbytečný.
Pak je na řadě Gondor. Země bez krále, bez budoucnosti.
Této zemi nyní navrátíme řád a skutečného vládce.
Nevzpouzej se nevyhnutelnému, synu Denethorův.
Odevzdej klíče od sedmi bran. Strhni falešné zástavy.
Zachraň svůj lid aby mohl být vyveden z temnoty bezvládí.
Tvá země je nemocná.
Přišel čas tuto nemoc jednou pro vždy vyléčit.
Vyříznout vřed a vypálit ránu.
Až na východě spatříš černé slunce, budeš vědět, že den soudu nadešel.
A bude to tvá volba, kterou uvrhneš svůj lid do pekel nebo mu požehnáš na cestě za novou budoucností…
Já, Amir Hiram zvaný Akbar, ibn Josuf, pán severních provincií Haradu, vládce severní pevnosti a černých tvrzí, velitel slavného vatahu Siyah Gun, tebe synu Denethorův vyzývám.
Podvol se!!!
A zachraň budoucnost svého lidu…

Faramir ani na okamžik nezaváhal a po přečtení vzkazu věděl přesně, co by napsal jeho otec… stejně jako jeho bratr, kéž by tu jen byl:

Amire Hirame zvaný Akbare, ibn Josufe, pane severních provincií Haradu, vládče severní pevnosti a černých tvrzí, veliteli vatahu Siyah Gun, děkuji za tvoji velkorysou nabídku.
Je to nabídka velmi rozumná, avšak zapomínáš i se svým velkým vojskem na jeden velice důležitý fakt.
Lid Gondoru není jako tvoji dosavadní protivníci!
Chápu, že jsi doposud musel čelit hlavně svým palácovým otrokům, kteří by takovou nabídku okamžitě přijali, aby je jejich mocný pán netloukl důtkami.
Nyní však vstupuješ do Gondoru!
Sám sebe se ptej, jaké lži o slávě jsi musel vnutit do myslí svých bojovníků, kolik z nich nikdy nespatří svůj domov a zemřou jen pro tvoji touhu po moci?
Já nebudu svým mužům lhát.
Nikdy jsem to neudělal a nikdy to neudělám!
Neposílám je na smrt pro slávu nebo bohatství.
Každý z mých mužů bude se mnou stát bok po boku, dokud naše životy nedojdou konce.
Budou se mě možná jednou ptát, proč jsem ani teď, ani nikdy jindy neustoupil uchvatiteli?
Budeme bojovat pro Gondor a pro náš lid.
Je-li opravdu tvé přání, aby tvoji vojáci zemřeli daleko od svých domovů a upadli v zapomnění, bude tvému přání vyhověno.
Jsem si jist, že každý z tvých mužů je skvělý válečník v tvé zemi, kde největším nepřítelem je zbičovaný muž v okovech.
Zde vstupuješ tam, kde každý z mých mužů vyrostl a bojoval již od svého dětství.

Nyní já Faramir, syn Denethorův, kapitán Gondoru vyzývám tebe Amire Hirame, vezmi své muže zpět do země, kde nezemřou pro falešnou vidinu slávy!
Pokud opravdu toužíš po boji, budeš poražen a předveden před mého otce ve stejných okovech, ve kterých musí žít otroci v tvé zemi!
Stáhni své vojsko a nevstupuj do Gondoru!

Bílou síní se nese hrobové ticho a jsou slyšet jen kroky cizince.
Do Gondoru přišel nezvaný host, Haradský posel, který nese gondorskému kapitánovi Faramirovi další vzkaz od mocného Naíba:

Faramire, synu Denethorův, kapitáne samozvaného království Gondor.

I do haradských paláců doslechla zvěst o tvém vzdělání, zálibě v elfských jazycích, poezii, písních.
Drž se jich a nepleť se do záležitostí mužů.
Tvůj otec tě evidentně nebral na porady kapitánů vojsk, neslyšel jsi poselství z jižních končin vaší země, když s tvým otcem prodírali nudné záležitosti správy a politiky.
Pak bys totiž věděl, že právě prapor Černého slunce je noční můra, která budí ze spaní obyvatele gondorských zemí již dlouhá léta.
Je pro ně praporem který nese smrt, za ním v patách táhne beznaděj a smutek.
Pak bys věděl kolik tvých poddaných je každoročně odváděno v řetězech dlouhou cestou na jih a nikdo se je nepokusí zachránit,
žádní jezdci s bílým stromem na štítech nebrání našim karavanám v cestě s kořistí.
Pak bys věděl, proč v Pelargiru a Lebeninu nejen děti s hrůzou a křikem utíkají, když na obloze nastane sluneční zatmění.

Není to poprvé, co mé jednotky vstupují do Gondoru, ale o tom Tě Tvůj otec asi také zapomněl informovat a radši se radil se zkušenějšími.
Známe sílu gondorských vojáků, známe houževnatost, s jakou bojují o životy své, i svých blízkých.
A známe také slabá místa jejich zbrojí, známe strach, který se jim usadí v srdcích, kdykoli uslyší kopyta našich koní, kterak se ženou gondorskými zeměmi.
Urážíš své muže, kteří padli rukou Haradu, tvrdíš-li, že se jezdci Černého hada mohou povyšovat jen na své otroky.

Já, Jusuf Al Málik, Naíb al Haradddín, si vážím tvých vojáků, jejich statečnosti, jejich oběti.
Jednají jako praví muži.
I pravý muž však padne zbytečně, pokud plní nesmyslné rozkazy, které neřídí zdravý rozum a klidné srdce.
A Ty, Faramire, kapitáne třikrát a sedmkrát prokletého Gondoru, právě takový rozkaz vydáš a jejich smrt zaviníš, nestáhneš- li do týdne všechny své jednotky z Ithilienu.
Moci, která se po tomto území napřáhla svou rukou, nedokáží vzdorovat a padnou zbytečně, ve vypleněné zemi, kterou nemají šanci udržet.
Jejich krev a vina padnou na tvé jméno.
Stáhni své muže za Anduinu, opusť ruiny kdysi slavného Osgiliathu.
Alespoň na čas tímto krokem svým můžům zachráníš život.
Na hradbách Minas Tirith budeš potřebovat každý meč, abys se ctí vybojoval poslední bitvu.

Neučiníš-li tak, Amir Hiram Akbar smyje slinu tvých urážlivých slov tvou černou krví!

Když úsměv vystřídá zamyšlený výraz, když srdce člověka zaplní zármutek a vzpomínka na milovaného bratra.
Tehdy může lidské srdce dojít jen do dvou míst.
Do prázdnoty a úpadku, cesta končící smrtí.
Jen silný člověk dokáže svůj smutek převést v něco vznešenějšího.
Dát svému smutku smysl a nakonec jej přetvořit v součást sebe sama, která bude štítem před dalšími ranami osudu.
Nestane se dýkou, která se postupně bude přibližovat k srdci, až jej probodne.
Faramir tohle dobře věděl. Cítil to v sobě.
Ale nejvíc jej trýznil fakt, že dýku cítil u otcova srdce.
Chmurné myšlenky rozehnal a znovu se podíval na dopis, který dnes ráno donesl posel Haradských vojsk.
Přečetl dopis snad stokrát.
Jen jedna jediná myšlenka se mu tlačila do hlavy: Co by udělal Boromir? Bratře…. proč jen ty a ne já?… Ne, dost těchto myšlenek.
Prokáži svému otci, že jsem Boromira miloval jako on.
Tohle bude vítězství pro Gondor.
Zemi, kterou miloval a pro kterou zemřel.

Jusufe Al Máliku, Naib al Haradddíne, i ty Amire, Hirame Akbare,
oběma vám děkuji za vaše vlídná slova o mojí osobě.
Je vidět, že se vskutku zajímáte, s kým máte tu čest.
O mých zálibách, touhách a přáních víte dostatek.
I já o vás mám nemálo informací. I já vím, kdo se pokusí vstoupit do naší země.
A to je právě ten důvod, proč já Faramir, syn Denethorův, kapitán svobodného království Gondoru neodvolám ani jediné z mých slov.
Vím, co jste, i čím opravdu chcete být.
Gondor se nestane vaší kořistí.
Nebudeme nikdy žádnou provincií, kterou si budete pustošit, jak se vám bude chtít.

O vašich nájezdech samozřejmě vím.
Vím moc dobře, kolik musí být vašich otrokářů, aby se jim vesnice nemohla ubránit.
Vážně vám přijde vhodné zmiňovat, že dokážete vyplenit vesnici, když je vás třikrát tolik, než je vesničanů?
Tomu se ve vaší zemi říká boj?
Ano, váš prapor vskutku za sebou táhne smutek a smrt.
Neboť za vaším praporcem pochoduje jen armáda prázdných, kdysi možná lidských, skořápek.
Vojáci tak prázdní, že jediný smysl jejich existence je působit bolest bezbranným lidem.

Mluvíte o tom, že Gondor nemá dost lidí, aby ubránil a zachránil své poddané.
V takovém případě se tedy zeptám na jednu jedinou otázku:
Proč prapor Černého Slunce již nevlaje nad bílými stěnami Minas Tirith?
Proč bílý strom není potřísněn krví nevinných?
Proč se musí velká armáda Haradu ohánět malými vítězstvími, když se chystá do posledního muže zemřít v Gondoru?
Nemusíte odpovídat, protože odpověď znám já i každý svobodný občan Gondoru:
Strach vám nedovolil se pokusit dřív.
Strach, který je vepsaný za každým silným slovem ve vašem dopise.
Strach, že pokud nebude písemný doklad o tom, že jste se pokusili dobýt svobodné království Gondor, tak budete navždy zapomenuti.

Tímto já Faramir, syn Denethorův, kapitán svobodného království Gondor naposledy vyzývám Tebe Jusufe Al Máliku, Naib al Haradddíne,
i Tebe Amire, Hirame Akbare, nevstupujte do naší země!

Pokud tak opravdu učiníte, nezbude po vás nic než jen vzpomínka na černé slunce zapadající nad vašimi životy!
Přinesu mému otci do bílých síní Minas Tirith Vaši zástavu a bude konec Vašim armádám i vaší slávě!

Já i mí muži jsme připraveni zvítězit!
Jsou Tví muži připraveni stejnou měrou padnout?

Faramir zapečetil dopis a pohlédl na oblohu.
Byla noc, ale hvězdy jasně svítili na jeho tvář.

Tímto dopisem posílám na smrt mnoho svých mužů.
Tímto dopisem opravdu začne válka, jakou by mohl vyhrát můj bratr a můj otec před ním.
Nyní jsem však kapitánem já.
Věřím tomu, a tak se stane!
Vítězství pro Gondor!
Vítězství pro náš lid!
Pro tebe otče…. Pro tebe bratře…

Amir Hiram stál na kopci před velitelským stanem, když dočetl poslední zprávu gondorského kapitána.
Hlavou mu probleskly vzpomínky na mnohá vítězství, kterých dosáhl se svými vatahy.
Kdy často mnohonásobně větší armády dováděl k zoufalství překvapivými tahy,
kdy si nejslavnější generálové západu rvali vlasy vztekem při pohledu na zbytky svých armád prchajících z bojiště.
Také vzpomněl na úžas v očích prostých vojáků nepřítele, jehož se mu často dostalo, když připravoval armádu na nadcházející střet.
Jeho nepřítel, byť početně silnější, dobře věděl, že jeho šance na vítězství jsou mizivé.
A tak se i stalo…

Černý Amír se pousmál nad Faramirovou pošetilostí.
Pochopil, že se gondosrký kapitán snaží tím dopisem přesvědčit více sebe než své nepřátele.
Dobře ví, že jeho vojáci i velitelé znají legendy o neuvěřitelných vítězstvích Haradských vojsk.
Možná se snaží udělat z historie jenom legendu, aby dodal odvahy svým mužům.
Co bude ale dělat, až jeho muži zjistí, že ona legenda je živoucí?
Co udělá až na jejich hlavy dopadne stín Černého slunce a oni pochopí, jak strašnou cenu zaplatí za záblesk naděje, který jim jejich velitel obratně vnutil…

„Nejspíš mi jeho hlavu sami přinesou na stříbrném podnose.“
Pomyslel si a pohybem ruky přivolal písaře, aby na kapitánův dopis jak se patří odpověděl. 

Faramire, druhý synu Denéthorův, kapitáne Gondorských vojsk,

tvá slova jsou jako prach u mých nohou.
Kdybych tolikrát neviděl své muže dupat po gondorských armádách,
kdybych tolikrát neviděl rozprášené rohanské jezdce ujíždět z bojiště co nejdál od mých vatahů,
a kdybych tolikrát neviděl elfské či trpasličí muže zmírat zbraněmi mých válečníků, možná bych na chvíli zapochyboval.
Vše je ale jinak. Co se stalo, nelze odestát, a kdo se nepoučil z historie, je odsouzen ji opakovat.
Již dříve jsem ti psal, že to bude tvé rozhodnutí a tvá zodpovědnost, zda dáš svému lidu život nebo smrt.
Je-li tedy skutečně smrt tvá volba, nemohu jinak, než ti vyhovět.
Předem lituji tvých mužů.
Mnozí znich jistě zaslouží respekt a uznání pro svou odvahu a sebeobětování.
Když už jsi se rozhodl zatratit jejich životy, doufej v to, že padnou hrdí.
Protože já Amir Hiram Akbar jsem mnohokrát viděl zoufalství v očích nepřátel a nechuť vrhat se do předem prohrané bitvy.
Smrt těchto mužů nebyla hrdinská a slavná.
Byla pouze zbytečná.
A nejednalo se, jak mylně píšeš, o velikou převahu mých vojsk ba právě naopak, a o to to pro ně bylo horší.
Bylo to odhodlání mých bojovníků, zkušenost mých kapitánů a moudrost Naíbova.
I tobě musí být známy ty příběhy.
Možná je považuješ za smyšlené, možná si myslíš, že to nemohla být pravda.
Ale já ti slibuji Faramire, že než skončí tento věk, poznáš svůj omyl.
Ti muži z příběhů, které si šeptem vyprávíte, byli a jsou stále skutečností.
Setkáš se s nimi.
Setkáš se se svou noční můrou.
Ať už tomu věříš nebo ne.

Amir Hiram Akbar

Písař dokončil svou práci, smotal svitek se zprávou a předal jej připravenému jezdci.
Amir se znovu usmál.
Jak zábavná je tato korespondence před nadcházející bitvou.
Jak velká slova, vůhrůžky a urážky vždy obsahuje.
Končí to ale vždy stejně.
Krvavou bitvou, tisíci mrtvých a slávou Haradu.
Jako by to již stokrát nezažil.

Amir Severus, proslulý velitel Angrenské gardy, seděl po celou dobu na lavici pod přístřeškem a popíjel červené víno ze svých vinic.
Po celou dobu, kdy nechával Černý Amir psát svůj dopis, mlčel a náramně se bavil výmluvností svého dlouholetého přítele.
Když posel se zprávou konečně odjel a písař zmizel ve stínech svého stanu, promluvil.

„Kdyby mohlo tisíc slov něco změnit, nebylo by zbraní příteli.“ Pronesl mírně uštěpačně.

„Kdyby mohlo tisíc zbraní něco změnit, nebylo by velitelů můj bratře.“ zaznělo v odpovědi.

Ten večer padlo mnoho dobrého vína.

Faramir si přečetl poslední dopis od Haradského posla.

Zoufalství v očích nepřátel? Vítězství nad přesilou?
Amire, nemusíš mi to připomínat.
Pocítím svůj omyl?
Boromir by ti ukázal omyl! Boromir by vedl Gondor proti všem armádám temna.
Bílý strom by rozdrtil Černé slunce!
Boromir by… Boromir by zvítězil.
Proč hlas mého srdce zní jako můj otec? Copak jsem to neslýchal celý život?
A dost!
Nebudu ukazovat mému otci, že jsem jen mladší syn!
Nenechám nikoho a nic ohrozit náš lid ani naše království!
Mí muži na mě spoléhají! Lid Gondoru na mě spoléhá!
Amire Hirame zvaný Akbare, ibn Josufe, pane severních provincií Haradu, vládče severní pevnosti a černých tvrzí, veliteli vatahu Siyah Gun.
Znám je všechny. Každé z tvých vítězství. O všech z nich jsem slyšel.
Jsi skvělý vojevůdce, kterého nesmí nikdo podcenit.
Jsi výborný bojovník, každý z těch, které jsi porazil, a který přežil, se s tebou již nikdy nechce utkat.
Jen blázen by se rozhodl postavit se tobě a tvým vatahům.
Zbytečně by poslal všechny své muže na smrt, jejich ženy se pak jen stanou vdovami a následně otrokyněmi velkého Haradu.
Nikdo se ti nemůže postavit a zvítězit! Musíme se vzdát, jinak Gondor přestane existovat.
Je tohle to, co bys chtěl slyšet? Tak se nikdy nestane!
Vkládáš do mých rukou osud mého lidu? Slyš tedy, jak s ním naložím!
Za každého padlého vojáka Gondoru, za každého otroka, kterého se pokusíš získat, padne deset tvých mužů!
Neuvidíš zoufalství v očích mých ani mých mužů.
Uvidíš v jejich očích přesně to, z čeho máš sám strach.
Uvidíš Černé Slunce zapadat! Myslíš si, že bojujeme z povinnosti?
Že posílám muže na zbytečnou smrt? Gondor je svobodné království.
Je povinností každého svobodného člověka povstat proti tyranovi a uchvatiteli!
Jaké poučení z historie si tedy vezmu já? Gondor je svobodné království a tak to vždy bylo a vždy bude!
Mám-li já, či kterýkoliv z mých mužů, pro něj položit život při jeho obraně, uděláme tak s největší radostí!
Já Faramir, kapitán Gondoru, nikdy nepošlu své muže padnout zbytečně.
Já na rozdíl od tebe truchlím za každého z padlých vojáků Gondoru!
Truchlím za každého i jediného bratra! Na důkaz zármutku zahalím svoji zbroj v černé barvě!
Tak jako svit Černého Slunce spaluje vše, kam jen dosáhne, tak koruna černého stromu, jenž bude zdobit mou zbroj, poroste a vždy zastíní paprsky, které by se pokusily zasáhnout moji zemi!
Černé Slunce zanikne a černý strom se opět stane bílým!
Faramir, druhý syn Denéthorův, kapitán Gondoru.

Když zapečetil dopis, upadl Faramir v pláč.
Ten, který držel před všemi skryt. Pro každého ze svých mužů, pro všechny, které válka zasáhne, pro svého otce.
Nejvíce však pro svého bratra.
Boromire, tvůj stín se tímto okamžikem stane mým stínem, již to nebude tvé místo a mé místo za tebou,
tímto dopisem se stávám tím kapitánem, kterého v tobě měl otec.

Pro Gondor položím rád život, jako ty!