Skřetí klany z Hor stínu

Převládající barvy oděvu:  černá, hnědá, tmavě šedá a jako doplňková šarlatová

Výsostné znaky:  Různé. Po pádu Saurona skřeti opustili znak Rudého oka a vrátili se ke svým klanovým a osobním symbolům.

 

Skřetí válečník obléká špinavé otrhané oděvy, doplněné o kůži, kožešiny, kosti. Základem kostýmu je celotělový make-up v černé, popřípadě šedé či hnědé barvě. Je možno jej doplnit o červené malování části obličeje. Vhodná je obličejová maska (není povinná, ale velmi potěší). Do stylizace kostýmu zahrneme i výzbroj, neb je u všech sarků shodná. Nejčastěji kruhové štíty různých velikostí, ale i jiné tvary jsou přípustné. Jako ruční zbraně zakřivené šavle, kopí (i delší), jako doplňkové zbraně sekyry, palcáty a kladiva. Vzácnější jsou obouruční drtivé zbraně. Střelci používají rohovité luky nebo kuše. Základem zbroje jsou přilbice, u většiny doplněné o lehké prošívané či kožené zbroje, působící zflikovaným dojmem (poskřetěné). Šťastnější mají kořistní, ale již orezlé kovové zbroje a případně zbroje přímo vlastní skřetí výroby. Časté jsou kompozitní pláty na končetinách a kyrysy. Obecně platí, že co kdo sežene a kam si to připevní, tam to má.

 

O skřetech

Skřeti obývají rozsáhlá území Středozemě. Neexistuje však něco jako jednotný národ. Ani větší kmenové svazy, které skřeti hrdě nazývají říšemi, většinou nepřetrvají svého vládce. Mezi nesčetnými klany, válčícími mezi sebou, panují hluboké rozdíly. A to jak velikostní, kdy mohutní, svalnatí, výškou lidem podobní skřeti z Nurnu kontrastují s drobnými, šlachovitými lovci od Kosatcové řeky a z jižních částí Temného hvozdu, stejně jako s rozložitými hlavami a dlouhýma rukama skřetů od Železných hor. Pestré jsou i rozdíly jazykové, kdy si západní strana Mlžných hor nerozumí s východní a ploskonozí vrrčí jezdci od Vřesovišť kloudně nepromluví s tupolebci ze Železných hor.

Zajímavý je pohled, rozlišující severní, takzvaně Svobodné klany, od jižních, označovaných jako Otrocké. Toto označení se vžilo u severně usídlených kmenů. Skřeti, žijící v oblasti Mlžných, Šedých a Železných hor a jim přilehlých oblastech, se výrazně vymezují oproti svým jižněji žijícím soukmenovcům. Dávají najevo, že oni na rozdíl od snagů z jihu byli schopni i po odchodu Saurona vést rozsáhlé války proti elfům, lidem i trpaslíkům, vyvracet jejich říše a budovat vlastní. Zatímco slabošští jižanští snagové byli neustále zalezlí za Ephel Dúath u Nurnu a nedokázali nic, dokud znovu nepovstal Sauron. Jižanské kmeny negují tuto kritiku vyjádřením, že jde o žvásty nafoukaných seveřanských tlučhubů, který navíc nemaj dostatečnou úctu k Sauronovu majestátu, neboť jej považují jen za Morgothova proroka, zatímco jižní kmeny jej vnímají jako nové vtělení Morgothova ducha. Tuto nevraživost podpořilo v průběhu války promíchávání armádních skupin a později i některých sarků kvůli doplňování stavů. Navíc se obě strany od sebe velmi dobře poznají. Jižní klany mluví poměrně plynně starou formou Černé řeči, zatímco seveřané užívají v mnoha dialektech zkomolenou verzi. Je-li však něco, co skřety sjednocuje, pak je to touha zničit za jakoukoliv cenu své úhlavní nepřátele elfy a jejich lidské přisluhovače.

 

Odění, výzbroj a organizace skřetů

Skřetí oděv je šit z hrubých, těžkých látek, doplněných vydělanou kůží a kožešinami. Často připomíná parodii na oděv ostatních ras. Není však pravdou, že skřeti o svůj zevnějšek příliš nedbají. Naopak. Nesourodost, dotrhanost a hadrovitost oděvu má několik důvodů. Je třeba si uvědomit, že většina skřetů žije v početných klanech, v často chudé krajině, kde má každý zbytek, odřezek a cár látky či kůže značnou cenu. Kromě toho patří k přirozenosti skřetů snaha být jedinečný, unikátní a oproti všem rozpoznatelný. Toho skřeti dosahují výrobou ozdob z přírodních materiálů, jako jsou kosti, kůže, dřevo, kožešiny apod. Velmi časté jsou lovecké trofeje a ostřílení váleční veteráni zdobí svůj opasek nebo šerpu skalpy či ušima zabitých nepřátel.

Této snaze o jedinečnost napomáhá mimo jiné i poměrně rozsáhlá škála deformací obličeje. Ta není dána, jak se nesprávně uvádí, narozením, ale průběhem života. Starší skřeti mají obličej často zbrázděný množstvím mnohdy záměrně špatně sešitých jizev s patrnými následky zlomenin obličejových kostí, useknutých nosů, uší, vyražených očí, otoků a jiných následků rušného života této rasy.

O skřetech panuje značně nepřesná fáma, že mají černou kůži. Kdo však skřety někdy opravdu viděl, ví, že to není tak docela pravda. Barevné rozpětí pokožky sahá od nažloutle hnědé přes okrovou po různé odstíny šedé, přičemž nejsou vzácné ani případy jiných značně bizarních zbarvení pigmentu. Černou skřeti používají společně s dalšími barvami, jako je červená, fialová nebo hnědá, jako součást válečného nebo maskovacího malovaní, a to nejen obličejů, ale i dalších částí těla. Tradičně si skřetí sarky i trarky si vytváří jednotné obličejové malování pro lepší rozpoznatelnost v bitvě.

Do války se každý skřet vystrojí sám a z vlastních prostředků či za pomoci klanu, jak nejlépe dokáže. Tento zvyk byl dlouho doubu narušován centrální výrobou zbraní a zbrojí válečnou mašinérií Mordorské říše, ale spolu s návratem ke klanovému způsobu života se skřeti vrátili ke klanové výrobě zbraní. Tyto kapacity jsou však dosti omezené, a tak valná část skřetů musí spoléhat jen na vlastní um či shánčlivost.

Co se týče zbrojí, převažují skřetí lehkooděnci v prošívaných či vycpávaných zbrojích. Neméně časté jsou i kožené zbroje a mnozí skřeti mají i tvrzenou kůži jako svrchní zbroj na tenčí prošívce. Před začátkem války mělo jen málo skřetů lepší zbroj. Ta pak byla často kořistní (hlavně kroužkové zbroje). Jen málo klanů ovládalo umění metalurgie tak, že by dokázalo vyrábět kovové kyrysy a větší platnéřské komplety. Kovárny z Barad dûr však vyzbrojily celé sarky kovovými zbrojemi různého rozsahu a kvality, a tyto kusy v klanech často zůstaly, i když několikrát změnily majitele. Nicméně to, co nechybí žádnému ze skřetích válečníků, který chce dočkat konce války ve zdraví, je přilbice. Nezměrné množství variant od klobouků, nánosníkových přileb a uzavřených přilbic. Kdo nedosáhne na přilbu, snaží se svou palici chránit alespoň batwatem a kroužkovou kuklou. I poslední lehký zvěd nebo lučištník, co se snaží neplést se do žádné velké mely, má na hlavě alespoň čapku.

Co se týče zbraní, je skřetí názor poměrně ujednocený. Standardní výzbrojí pěšáka, který ji někde nedbale nepoztrácí, je kruhový štít různé velikosti – často s pěstním držením, ale vyskytuje se i předloketní varianta, k tomu krátké kopí a zakřivená šavle. Jako záložní zbraně nebo příruční zbraň lučištníků se využívají dlouhé zakřivené nože a tesáky. Sekery a válečná kladiva nejsou již tak častá a jsou typická spíše pro těžkou pěchotu, stejně jako příruční palcáty. Ze střelných zbraní jsou tradiční luky, ale v poslední době dochází k nárůstu počtu kušovníků, neboť kuše nevyžaduje tak dlouhý trénink, aby byl střelec užitečný. I přes jistou standardizovanost běžnější výzbroje lze pochopitelně pozorovat různé odchylky, které vznikly podle potřeby jednotky nebo jsou klanovým zvykem. Některé větší štíty připomínají nedbale provedené pavézy. Poměrně nově se zavádí píky. U větších skřetů a olog-hai, stejně jako u jeskynních trolů, jsou k vidění velké dvojruční sekyry, kyje a kladiva.

Skřetí jednotky jsou tradičně organizovány na klanovém a případně kmenovém principu. Standardní velikost klanu odpovídá zhruba jednomu trarku. Sark je pak sdružením několika trarků – klanů, táhnoucích do války jako spojenci. Většinou se jedná o klany v rámci jednoho kmene, ve kterém existuje jistá, minimálně kulturně-jazyková, příbuznost. V případě spojení více kmenů (sarků) vzniká hoth – armáda, vojsko.

Tohoto přirozeného členění bylo využito při sestavování Mordorské armády, nicméně některé klasické zvyky byly poupraveny. Například jednotky získaly předepsané stavy a vrchní velení nevychází ze středu jednotek, nýbrž je systém hodností a povyšování dán pevnými regulemi. V průběhu války byl navíc následkem ztrát porušen klasický klanový model trarku. Jednotlivé sarky a trarky začaly být doplňovány nováčky, kteří s původním klanem neměli nic do činění. Poměrně často docházelo ke slučování rozdrcených nebo skoro vybitých jednotek napříč celou klanovou strukturou. To mělo pozoruhodný následek v tom, že průzkumníci pozorují po pádu Saurona mnohem rychlejší tvorbu aliancí mezi klany a kmeny, což se přičítá vzájemnému obroušení hran a odlišností současných vůdců právě v těchto smíšených jednotkách.

 

Terminologické názvy jednotek a některé nápady byly inspirovány nebo převzaty z knihy Michala Špačka Skřetí spár,
vydané v roce 2008 v edici Pevnost.