Národy letošního ročníku

V de facto pokračování Války o prsten se nezměnilo ani složení jejích účastníků. Na jedné straně zůstalo spojenectví lidí, elfů a trpaslíků rozhodnuté obnovit Gondorské království v původním rozsahu. Na straně druhé pak v podstatě ze setrvačnosti existující spojenectví skřetů, národů pod vládou Haradského sultána a Umbarského městského státu.

V obou případech se však nejedná o žádný výkvět zbrojné moci dotčené strany. V případě světlé strany jde o jednotky, které se byly pověřeny krytím Aragornova postupu k Černé bráně, nebo o směsici různých domobranců, zvědů, záškodníků – všeobecně havěti, která se do Ithlienu dostala proto, že pro ni v pravidelné armádě nebylo využití. Na temné straně je – to co ještě je. Zbytky přeživších od Černé brány i různé podpůrné a okupační jednotky, jejichž společným rysem je, že jsou dost zdecimované a vespolek na ústupu-útěku domů.

 

Gondorské a Rohanské záložní prapory – všechna skutečně použitelná armáda obou lidských králů buď zůstala na hlídce (a zotavení) v Minas Tirith, nebo s Aragornem odpochodovala k Černé bráně. To co zůstalo krýt hlavnímu voji záda v Ithilienu jsou pak skutečně jen muži, kteří by buď z důvodu své výzbroje, nebo z důvodu morálky neobstáli v bitvě na Morannonu. Vlastně to ani nejsou skuteční vojáci, spíš odvedenci na poslední chvíli, jejichž výcvik začal a skončil přidělením velitele. Někteří mají kousek železa zděděný po dědovi, ale jinak jsou to lehkooděnci, kteří v boji spoléhají hlavně na to, že jejich protivník udělá chybu dříve, než oni. Porážka temného pána však této sebrance zvedla morálku i sebevědomí a nyní jsou odhodlání pronásledovat ustupujícího nepřítele klidně až do jeho hlavního města.

Elfští partyzáni – ve válce o prsten elfové bojovali hlavně v Temném hvozdu proti věži v Dol Gulduru a někteří také v Helmově Žlebu po bohu rohanských. A tak ti, kteří dospěli až do Ithlienu jsou spíše tací, kterým úplně nevyhovovala hierarchie a disciplína prosazovaná v pravidelných elfských vojích. Díky rozkolu se svými rodinami a klany, který takový odchod na sólovou dráhu vždy nutně provází, nejsou zrovna u zdrojů toho nejlepšího, co elfská armáda nabízí. Tento materiální nedostatek však vynahrazují absolutní smrtonosností při boji v lese. Těžko říct, jak se ale uplatní při pozičních bojích ve městě, které je snadno mohou potkat. Na druhou stranu, vojáci temné strany tyto záškodníky nenávidí daleko nejvíc ze všech sil světlé, a rozhodně ne bezdůvodně.

Expediční sbory Krále pod Horou Vzhledem k tomu, že tahle cháska se zřejmě alespoň v přilbě rovnou rodí, tak jsou na nadcházející boj vybaveni zdaleka nejlépe. Jsou však již vyčerpaní mnohými boji a dalekým pochodem z domova pod Horou. Král Dáin prý padl a rádi by se co nejdříve vrátili domů, aby mu vzdali poctu a zvolili mu nástupce. Navzdory všem útrapám jsou však nadále prakticky neporazitelní, když dojde na úzké prostory a přehledný terén. Pohání je naprosto fanatická nenávist ke skřetům, které jsou ochotni pronásledovat bez ohledu na racionalitu takového počínání. Kohokoliv, kdo se se skřety paktuje, pak nenávidí jen o něco míň. A jelikož černá pakáž zase leze z děr, tak trpaslíci svůj odchod domů možná ještě na chvíli odloží.

Skřeti klany z Hor stínu – na skřetech lze zdrcující porážku jejich pána stěží poznat, alespoň v měřítku, které zahrnuje obzor městečka Tir Ethraid. Byť ti nejstatnější bojovníci byli pobyti v sebevražedných útocích Války o prsten, v nesčetných klanech dlouhého pohoří mezitím dospěly mladší generace dychtivé a hladové zakusit války. A skřetí matrony, králové a další dědicové Sauronovy moci tuší, že bez zdrojů potravy z ithilienských lesů a políček budou jejich klany trpět hlady. Je jen otázkou času, než sestoupí z hor a průsmyků sjednocení pod bičem nového vůdce. A ačkoliv bude velet hordě mladé a nezkušené, bylo by nekonečně hloupé ji podcenit. Skřeti sice nenosí lesklé zbroje a nepotrpí si na šermířské finesy, ale bohatě to vynahrazují neochvějným odhodláním a zuřivostí vzteklého psa. A koušou hluboko.

Vatahy haradského sultána – snědí muži zahalení v rudé se ze Sauronovy porážky otřepávají nejhůře. V bitvě na Pelennoru padla většina jejich válečné elity a u Černé brány padlo i to co z ní zbylo. Nakonec ale byl pád Temného pána pro sultána a jeho muže spíše úlevou – velení tím přešlo do rukou těm, kterým bude na jejich životech záležet alespoň trochu. I tak už mají haraďané celého Ithilienu až po krk. Jako jeden muž míří na jih, do písků haradské pouště, domů. A třebaže už celé války mají po krk, naděje na návrat jim vlévá nové síly do žil a sveřepost starého mûmaka. A nikdo příčetný by se neměl stavět mezi haradské a písek. Jejich kopí i šípy jsou stále dost ostré na to, aby jim uvolnily cestu.

Válečná flotila města Umbar – kapitáni městského státu jsou snad jediní, kdo se na pokračování války vlastně těší. Jistě, porážka nájezdníků v Pelargiru zabolela, ale více než polovina jejich sil je naprosto nedotčená a dychtivá vyplout proti proudu Anduiny dokončit, co jejich předchůdci započali. A pokud městská rada ví, tak už je nečekají žádní mrtví, kteří by mohli ochránit gondorské živé. Galéry v přístavu se tak znovu ježí balistami a čepelemi vojsk, připraveny šířit vůli rady, kdekoliv je příliv vynese. Někomu voda nosí život, někomu přinese smrt.