Příběh letošního ročníku

Aliance lidí, trpaslíků a elfů zvítězila. Jen blázen by o tom pochyboval a mnoho chmur vrásčí čela v dalekém Haradu i mnohem bližším Umbaru. Ale ani vítězní kapitáni západu nemají mnoho důvodů k veselí. Ano, jistě, uštědřili silám zla těžkou ránu a po letech bojů
na pokraji pádu do temnot se konečně mohou volně nadechnout. Ale musí přijít ještě mnohem více bojů, aby včerejší vítězství mělo zítra význam. Poteče ještě mnohem více krve, kterou budou svým poddaným o mnoho obtížněji vysvětlovat, teď když je temný pán poražen.

A tak se dostáváme do jižního Ithilienu, k pohraniční řece Poros a městečku Tir Ethraid. Sauronovo oko před týdnem definitivně zhaslo a krajem opět táhnou armády, jen tentokrát opačným směrem. Armády vlastně nejsou přesné slovo – jsou to spíše jednotlivé oddíly o pár desítkách mužů. Roztroušené zbytky temných a zadní voje nebo místní domobrana světlé. Tady se nepíšou příběhy hrdinů, kteří budou oslavováni v palácích a kronikách. Tady se píšou příběhy obyčejných pěšáků, šupáků naverbovaných všude, kde se jen jejich pánům namanuli.

Nikdo z nich tu vlastně nechce být, celý Ithilien už desítky let není ničí země. Žádný jeden z mužů, kteří táhnou krajem s obavou, kdy narazí na nepřítele, by za Ithilien nedal ani žebráckou minci. Ale osud je sem zavál a jejich pánové si jich nyní všimli, figurek, které zbyly na opačném konci šachovnice. Je čas pokreslit mapu novými čárami a každý pěšák je nyní dobrý, když je na správném místě.
Městečko Tir Ethraid i všichni okolo mají tu smůlu, že na tom správném místě jsou.


Chlapec cuknul za meč, aby jej vytáhl z ležícího těla. Zbraň se ani nepohnula. Uchopil tedy jilec oběma rukama a zabral, pak teprve začal meč s ošklivým skřípáním vylézat z rány. Kolena měl jak z rosolu a ruce se mu klepaly. Právě zvítězil ve svém prvním boji a střídaly se v něm vlny nesmírného sebevědomí s návaly úlevy, že přežil a k tomu bez zranění.

Z Bílého města jich vyrazilo pět, před týdnem. Vedli je tři veteráni, muži, kteří bojovali s vojsky Temného pána u bran města, byli zraněni a uzdravili se dost na to, aby zase mohli vyrazit do války. Mladé muže jako on (protože v šestnácti už rozhodně nejste kluk) lákali na to, že za řekou je čekají obrovské lány úrodné země, bohaté na kovy a drahé kameny, kde se zvěř dá chytat do ruky a není tam nikoho, kdo by to všechno zvládl pobrat. Sice jim nevěřil, ale na myšlence, že v Ithilienu toho bude k urvání víc než v uprchlíky přeplněném Pelennoru, něco viděl. Cestou přesvědčili ještě pár dalších mladíků jako on a taky se k nim připojili čtyři rohanští jezdci, nyní opěšalí, z hlídky na Cair Androsu. Teď jich byl asi tucet.

Rozhlédl se po ostatních a znovu si vybavil jejich první krátké setkání s nepřítelem. Vlastně to zase tak moc boj nebyl. Na loučce napůl schované v lese narazili na pět jižanů, vojáků nepřítele. Právě začali prohledávat skromnou chajdu jakési party kovkopů-dobrodruhů, kterou chvíli předtím přepadli. Haraďané byli na smrt unavení, navzdory hrozící smrti jim padali oči a bojovali jako mátohy. I tak ale zabili jednoho tlučhubu, mladého rádoby hrdinu, který se na ně rozběhl s hlasitým řevem – sám.

Zbytek skupiny pětici v klidu obklíčil a vyčkával. Měli čas. Jim ještě mohla dorazit nějaká posila, zato nepřítel vypadal, že každou chvílí padne hlady. Snědí muži začali být nervózní, a co chvíli se otáčeli z boku na bok, aby ohlídali co nejširší úhel. Když už se i chlapci zdálo, že s  likvidací té špíny otálejí nějak dlouho, strčil ho někdo do zad. Už se viděl na onom světě, jak se přibližoval do rány nejbližšímu nepříteli. Haraďanovi však zapracovaly nervy, místo úderu se otočil po nepříteli tušeném za svou levicí a chlapec přežil. Škobrtl a vědom si toho, že ležící na zemi je mrtvý v podstatě předem, zarazil meč haraďanovi pod žebra. Místo aby jej však zbývající jižani zaslouženě rozkuchali, vehnali se do vzniklé mezery rohanští veteráni a rozsekali temné na kousky.

Než se sebral ze země, už obírali mrtvé. Na těchhle toho ale moc nenašli, ale zbyly na ně aspoň zásoby kovkopů a ty se budou do dalších dní hodit. Rohanští říkají, že dolů na jih táhly i další skupiny haradských i jiných služebníků Oka, ovšem s podstatně zajímavějším nákladem. Kdyby potkali ještě pár skupinek spojenců, mohli by si troufat i na nákladní karavany a třeba by se domů vrátili jako páni. Veteráni se teď spolu radí co dál, ale chlapec i ostatní už věděli, že oni půjdou právě na jih, buď s veterány, nebo bez nich. Nepřítel je za ta léta připravil o hodně a nyní je čas, aby i o ni si na něm vzali zpět svůj díl.


Krak Óldrin si v mihotavém světle táborového ohně zapisoval do kroniky. Trpaslíci všeobecně si příliš nelámali hlavu s tím, zda o nich někdo ví nebo neví. Schovávat se nepříteli do té míry, že by to zmenšovalo určitý minimální standard důstojnosti i válečného života, bylo mezi nimi považováno za zbabělost. Zvlášť pokud nehrozilo konkrétní přímé nebezpečí. Jistě, měli postaveny hlídky, dobře schované ve stínech, přece jen nejsou sebevrazi, jak si o nich někteří hlupáci myslí. Ale spatří-li je nepřítel a zatouží po boji, dostane ho. Zatím se ho dostalo všem nepřátelům, a všichni dostali více boje, než si přáli.

Dnes měl ale mladý krak těžké srdce a tvář staženou smutkem. Byli již 248. den pryč ze svého domova a už to bylo přes dvě stě dní, kdy naposledy zahlédli Osamělou horu. Od té doby jich zbyla málem jen půlka, a jejich dobří kamarádi mnohdy odpočívají v hrobech příliš málo kamenných, na to kolik služebníků nepřítele vzali do věčných síní s sebou.

A do toho před týdnem narazili na poselstvo krále Thranduila. Pryč byly to doby, kdy se trpaslíci s elfy na smrt nenáviděli, a dobře tomu, ale Óldrin by byl radši, kdyby je tito elfové oklikou minuli. Jak neblahou zvěst nesli – král Dáin padl při obraně svého lidu, v bráně síní Ereboru. Regent pak žádá všechny trpaslíky v Ithilienu, aby zde posečkali a poskytli pomoc vyslancům krále Velkého hvozdu. Všichni trpaslíci hořce trávili takové noviny – ať už mají elfové v úmyslu cokoliv, snad to bude vyřízené rychle, aby se družina stihla vrátit a poklonit mrtvému králi. Současně však ctili svoji povinnost a budou‑li muset, zůstanou zde s elfy i pět let. Přesto začínali upřímně nenávidět tuto měkkou a mělkou krajinu, kde bylo kamene pomálu a skutečných jeskyní ještě méně. Prokletý Ithilien!

Třetí smutek se odehrál předevčírem. Den, na který bude Óldrin navždy vzpomínat s lítostí i hrdostí. S lítostí proto, že předevčírem padl jeho učitel, který posledním dechem ukončil Óldrinova učňovská léta a shledal jej připraveným převzít po něm poslání a cestu kraka.

Slavně se však zapíše střet, při kterém k tomu došlo. Trpaslíci právě věnovali poslední chvíle před spánkem tiché modlitbě a vzpomínce na padlého krále, když tu náhle ucítili zprvu jemné chvění země, které však stále sílilo. A pak přiběhla hlídka, že si jejich tábor vyhlédli východňané, služebníci Oka, kteří na velké haradské bestii cestovali okolo na jih. Bestie byla strašlivá, a že jich Óldrin viděl několik, a východňanů bylo nadto nejméně dvacet, všichni schovaní v altánu na jejím hřbetě. Na každém klu měla naraženou hlavu a jedna z nich měla podezřele dlouhý vous. Hlupák kdo provokuje trpaslíky.

Kapitán na nás pohlédl a bez vysvětlování zvolal ‚Baruk Khazad! Khazad ai-menu!‘ a my mu starodávná slova stejně odhodlaně odpovídali, ‚Baruk Khazad! Khazad ai-menu!‘ Co následovalo, byla nelítostná řezničina. Trpasličí sekera je ostrá a tne hluboko, sekera rozzuřeného trpaslíka však tne až na kost a někdy i dál. Za mrtvého krále! Za všechny mrtvé druhy! Za ďáblemspraný Ithilien! Toho dne jsme splatili nepříteli všechny zrady a příkoří, které jsme kvůli němu vytrpěli. Bestie byla doslova rozporcována východňanům pod nohama, jejich šípy těžko hledali cíl tak blízko k jejich netvorovi. A pak přišla řada i na ně a nyní jsou to jejich hlavy, které zdobí kosti jižanského monstra, naražené na žebrech.

Óldrinův učitel padl až po bitce samotné, když jej ze zálohy trefil šíp zbabělce, který se hned na to vrhl do řeky a zmizel v bystrém proudu. Rána to byla mělká, ale otrávená, a tak nyní Óldrin zapisoval skutky, které zde vykonali pro svého krále a čest svého rodu. Aby i na ně snad po letech vzpomínali s úctou k neochvějnosti, s jakou v dalekém kraji plnili rozkazy svého krále, a obdivovali zdatnost, s jakou zkracovali řady nepřítele.

Dokud budeme stát, nedáme nepříteli klid. Nikdy se nevzdáme, dokud nezbyde ani jediný. My jsme se v temnotě narodili, my se jí nebojíme! Baruk Khazad! Khazad ai-menu!


Důležité je mít informace. Staronový naíb alharadín, Sidar z Talazhanu, titulární amír Pezarsanu, rozvinul mapu Haradu a jeho vrásky v jeho staré tváři zformovaly něco jako úsměv. Naíb byl vlastně stařík, seschlý a šlachovitý jako olivovník, takový ten příjemný pán co většinu dne prosedí u dýmky, čaje a vrchcábů a večer vypráví dětem příběhy.

Ten jeho se začal vyprávět docela dávno a Sidar to v něm dotáhl až na svrchovaného velitele veškeré ozbrojené haradské moci. Pak se vrátil Sauron, který si ústy nazgula žádal do velení mladší, agresivnější krev. Už tehdy byl Sidar starý, takže mu ostatní amírové prokázali úctu a laskavost a jmenovali jej vezírem obchodu a amírem provincie, která byla vstupní branou většiny otročích karavan překračujících Písečné moře. U země, kde byl jakýkoliv státní příjem založen prakticky na armádě, to byla spíše čestná funkce. Ale dostatečně kreativnímu člověku umožňovala najít nový smysl života.

Nyní mladá krev došla a starý mazaný generál přišel opět vhod. A tak stál Sirad znovu nad vojenskými mapami. Ale na své nedávné řemeslo nezapomněl. Naopak, díky němu věděl, že Harad má ještě mnoho vojáků a mnoho zdrojů pro další vedení války. Na jih od řeky je v obchodu s otroky zapojeno tolik ozbrojených mužů a mûmaků, že z nich dokáže postavit jednou takovou armádu, než jakou si nazgul odvedl na sever. Z pralesů za pouští nařídil kromě živého zboží dovážet také dřevo, neboť Umbar ho teď bude vyvažovat zlatem.

Jediné, čeho je málo, je čas. Fronta se řítí na jih nekontrolovaným tempem a to musí zastavit. Nevadí, pokud se bude bojovat v Harondoru za rok, tehdy už to bude vyschlá past plná ostrých skalisek, pevnůstek a zákeřných zabijáků z jihu. Ale ne dnes. Dnes se musí bojovat jinde. Severněji. Vzal figurku lučištníka, značící lehké pomocné sbory, a položil ji daleko na sever, k městečku Tir Ethraid. Byl tam jediný brod použitelný pro sílu větší než prapor a bude-li stát štěstí při haradských, bude do týdne jejich. Tahle válka ještě neskončila.

______________________

Důležité je mít informace. Kapitán Faruk dumal nad mapou Ithilienu, kterou měl otečenou jihem vzhůru. Tam potřebovali dojít, alespoň k řece Poros, tam už budou skoro doma.

Ale nebude to snadné, jenom udržet tady tuhle sebranku pohromadě ho stálo spoustu řevu denně. Co byli zahnáni od Černé brány, vybraly si nepřátelské přepady, nemoci, hlad ale i dezerce tvrdý desátek na jeho setnině. Spíše padesátek, pomyslel si. Doposud všechny drobné šarvátky ustáli, protože zvládl pohromadě udržet takovou sílu, že se nepřítel spokojil s pár zabitými díky momentu překvapení a další boj si radši rozmyslel, nebo padl šavlemi Farukových mužů.

Potkali však mnoho pobitých menších skupinek. Když je potkali ještě živé, přemlouval je, ať se k nim přidají, čímž víceméně kompenzoval ztráty. Ale tisíckrát prokletý stromofilní Zlatý list má v téhle oblasti cirka třicet hraničářů. Chce-li tohle přežít, musí mít svých lidí nejmíň stejně, a nejlépe i výhodu terénu.

A tak koukal do mapy, kde by našel něco, co by mu poskytlo výhodu, kde by nakrmil své muže a kde by se snad dokázali udržet, než by to špičaté uši vzdali a nechali tuhle válku lidem. Pak mu došlo, že má tohle místo celou dobu před očima. Bude to riskantní, troufalé a nebezpečné, ale jestli to vyjde, udělají z něj doma amíra. Tahle válka teprve začala.


Tančící plameny na jeho tváři vytvářely svíjející se ďábly a on sám svým zjevem nezůstával pozadu. Šklebil se jako šílenec a zorničky měl široké snad přes celé oči. V jedné ruce držel krátký tesák, ve druhé zapálenou louči. Vojáci v černé a stříbrné jej rychle obklíčili, posledního z celé tlupy. S šípem ve stehnu a v ruce už se spíš jen motal, nyní sevřen uprostřed hrotů namířených kopí. Když na něj začali křičet otázky, jen se nepříčetně rozchechtal, od čehož plynule přešel do extatického výkřiku „Melkóóóór!“. Rázně jej utlo sborové bodnutí dobré poloviny přihlížejících gondořanů.

Když před týdnem vyplouval Černý vítr z Umbaru, bylo jich na palubě deset takových, dokonce vedených některým z Nositelů Pravdy. Přesvědčených uctívačů jediného umbarského boha, odhodlaných a toužících položit pro něj život. Zbytek posádky se jim vyhýbal, dílem je pokládajíc za nepříčetné, dílem i tak trochu ze strachu. Kapitán Immir ovšem věděl co s nimi. Jeho loď byla suverénně nejrychlejší v celém umbarském loďstvu, což dost možná znamenalo i nejrychlejším na celém světě. Když umbarští drancíři vyrazili zapálit povodí Anduiny, jeho loď plula první, s úkolem doplout po řece co nejvýš a až narazí na odpor plout zpět a varovat zbytek loďstva. Hned druhého dne v noci se mu povedlo minout Pelargir a od té doby Immir poctivě doplňoval zásoby, jak říkal vypalování vesnic a zabíjení všeho živého, na co narazil.

Gondor byl absolutně nepřipraven. Piráti jen občas potkali rybářskou lodici, kterou Černý vítr rozdrtil pod svým kýlem a ani vesnice nebyly jakkoliv chráněny. Pouze jednou narazili na malou skupinu jezdců pod vlajkou knížete Imrahila, kteří ale, když viděli co se děje, tak se rychle obrátili na útěk do vnitrozemí. Na druhou stranu ani kapitán Immir nebyl úplně spokojen, neboť ukořistěné zásoby byly tenké, zničené vesnice malé a celková škoda napáchaná nepříteli zatím docela malá.

Až šestého dne narazili na obranu. Po proudu řeky k nim pod volnými plachtami pluly dvě dříve umbarské lodě, nyní však pod vlajkou gondorského království. Jejich kapitáni byli ovšem nezkušení holobrádci, a místo aby jej taranovali, tak se jej pokusili zahákovat. Immir jim však s pomocí veslařů proklouzl, oběma lodím za zádí se otočil a nyní hnán proudem nabral jednu z nich klounem a vytlačil ji na břeh. Než se druhá loď vzpamatovala, už se na ni Immirovi muži sypali jako racci na zdechlinu. Gondorští vojáci neuvyklí pohybu na lodi pro ně byli snadná kořist.

A tak Immir přišel ke svému plánu. Jestliže tedy vzadu zůstala taková ucha, tak to musí vyjít. Všechno, co bylo navíc, šlo přes palubu: nasbíraná kořist, balisty a munice do nich, náhradní plachty a vesla, dokonce i zásoby rumu na zbylou plavbu kapitán s přemáháním obětoval. A když padla noc, šel příkladem a připojil se k veslařům. Černý vítr svištěl po řece a kolem přídě se mu dělala pěna, jak rozrážel proud. Dopluli mnohem severněji, než je samotné na začátku cesty napadlo. Mnohem severněji, než je kdokoliv čekal. Do noci vyrazili dvě skupiny. Nositel Pravdy si vzal svoje fanatiky a vyrazil rozpoutat ohnivé peklo do přístavu. Když upoutali dostatek pozornosti, Immir s deseti svými nejlepšími vyrazili do kasáren hledat mapy, povely, strategické plány, nakonec prostě brali po hrstech cokoliv, co bylo popsané a vypadalo to užitečně.

Harlond byl vypleněn. Ze všech lodí, které si ukradl uzurpátor Aragorn, nezůstala ani jediná. Po Černém větru zůstal akorát malý útržek pergamenu na vyražených dveřích kasáren. Stále na něm „Za Pelargir!“.


Ur-Shark-enu se vyhříval na večerním sluníčku a shlížel do údolí. Bylo to pár dní, co se jejich kmen do tohoto údolí přesunul a podřídil si skřetí kmen sídlící na jeho konci, v úzkém horském sedle. Během pár týdnů předtím pohltili jiný gobliní kmen a dva větší skřetí kmeny na cestě směrem sem.

Když se vydávali na nejistou cestu, začínali na opačné, nehostinné straně Velké zubaté mnohohory, vystavené východnímu větru a všemu co přivanul z Černé země, včetně mnoha jiných hladových rodů a kmenů, které se o to málo co tam rostlo nebo žilo, rvaly s vražednou urputností. Když vyráželi, bylo jich jen o pár hlav více než na rukách zdravého goblina, ale nyní, nyní jich byly hromady a hromady. Skřeti i goblini, jejich manželky a skříťata a gobliňata. Velký kmen.

A ti všichni teď byli tady. Jen o pár zatáček dál se údolí rozprostíralo do mírně zvlněného kraje u velké řeky, do které o kousek dál utíkala jedna menší. A kousek nad touto malou řekou stály umělé jeskyně lidí, obehnané velkým kamenným plotem.

Lidé. Znovu se vraceli do této krajiny, kam po několik životů ani nepáchli. A dnes už jsou tu zase, kácí dřevo, aby si opravili svoje jeskyně a mohli si v nich udělat teplo. A vykácejí ještě více lesa, plného bobulí, králíků a hub, aby na jeho místě mohli zasadit žlutou trávu, která chutná všechna stejně a je na ní málo jídla. Proto rada starších volala potom, aby byli lidé zastaveni. A náčelník je vyslyšel.

Údolím bystře protékal černý had. Od té doby, co goblini naučili skřety jíst houby, už skřetům nevadilo být alespoň na večerním slunci. Vlastně jim přestala vadit hromada věcí. A lépe poslouchají tep kmene. Umí se ponořit do jednoho rytmu, který udává náčelník. Umí být jedno tělo s celou útočící tlupou goblinů.

Nyní už se umí hýbat. Jako jediný mnohohlavý predátor, tiše, že je ani zvěř neslyší, lehce, že se ani lísteček neotočí. Rychle a jistě jako větřící vlk. Nyní si vyzkouší další lekci, kterou si zatím trénovali jenom na svých druzích v lágru.

Skupina lidí vyrazila do údolí a založila si kousek v něm tábor, asi dřevorubecký. To se jim musí zarazit dříve, než bude pozdě. A navíc, na něčem se trénovat musí.

_____________________

Lesníci nikdy pořádně nezjistili, co se to přes ně vlastně přehnalo. V klidu vyrazili dva dny cesty od města, aby se porozhlédli po vhodnějším dříví, než zbylo v jeho blízkém okolí, s vírou, že snad narazí i na nějaké zajímavější věci. Ale právě ve chvíli, kdy se chystali ulehnout ke spánku, tak se jako by zvedl vítr a do tábora vpadlo něco jako obří zvíře. Prostě se to přelilo přes okraj loučky, na které se chystali ulehnout, a zakouslo se to do jejich kamarádů.

Až ti, kteří nezemřeli hned, poznali, že to jsou skřeti. Lidé čekali, že nyní spustí svůj odporný pištivý bojový řev, ale masa skřetů se stále držela tak nějak v jednom pospolitém chumlu a proti očekávání spíše pobublávala nějakou hlubokou melodii. Rychle a cílevědomě útočila tlupa v dokonalé souhře – nikoliv ladné či jinak vytříbené, ale s tou prapůvodní dravostí s jakou si živly berou zpět, co je jejich. Tahle tlupa jako by byla zhmotněním živlu čirého života, ale ne toho ‚civilizovaného‘, lidského. Thle byla matka příroda, které došla trpělivost a ze svého nitra vychrlila tyhle bestie, aby ukázaly světu, že pokud ona do toho má co mluvit, tak Ithilien je hlavně její.

A tak muži zemřeli, aniž by někomu řekli, co je potkalo. Ale lidé ve městě se to dozví. Už brzy se to dozví. Velmi brzy!

(v textu jsou používána jména, která daným místům dali goblini, v ‚překladu‘ nebo přepisu co nejbližšímu obecnému lidskému jazyku)