Příběh letošního ročníku

První příběh

Když to elfové slyšeli poprvé, nikdy nevěřili tomu, že by spolupráce s trpaslíky mohla pořádně fungovat. Sehrát se do jedné společné jednotky byl oříšek, při kterém málem létaly vzduchem uši i vousy – zatímco elfové chtěli trpaslíkům sebrat železné zbroje a učit je plížení a obezřetnému pohybu, trpaslíkům se nepozdávalo, že by se měli před nepřítelem skrývat (proč taky, že jo?) a o tom nápadu, že by si měli sundávat zbroj, předstírali, že ho nikdy neslyšeli. Zlatý list se naopak odmítal podílet na přímých útocích na střed nepřítele, což považovali za kvalifikovaný pokus o sebevraždu. Nakonec se shodli na tom, že Zlatý list provede průzkum a „takové ty tanečky okolo“ jak tomu říkali trpaslíci (jako například likvidaci hlídek, že) a posléze navede trpaslíky do jádra nic netušící jednotky nepřítele, kterou oni rozsekají na kaši. Smíšený velitelský sbor pak vypil několik soudků medoviny na to, že se jim povedlo vymyslet společnou taktiku tak, aby si oba národy mysleli, že odvádí tu skutečně důležitou práci, zatímco jejich noví spolubojovníci odvedou akorát tu užitečnou řezničinu okolo.
Již při obstarání lodi se taktika osvědčila. Zlatý list našel kotvící umbarskou plachetnici, objevil a zneškodnil hlídky a nachystal přístupová prkna na palubu. Trpaslíci, kteří následně (s ohromným randálem) zaplavili palubu lodi, sešrotovali pod svými sekerami a okovanými botami cokoliv živého, co se jim postavilo do cesty. Elfové se posléze ujali ovládání plachet a kormidla, zatímco Durinův lid se celkem ochotně schoval v temné podpalubí. Když bylo potřeba, zasedl k veslům a přibližoval tak jejich plachetnici k místu určení.
Tiché zašplouchání vlnek a zaskřípění písku na malé plážičce. Lehké doskočení chodidel do mokrého písku pod vrbičkami, svistot lan a trup se spuštěným stěžněm za chvíli zmizel ve stínech u zarostlého břehu. Několik stínů se v širokém půlkruhu míhá k polorozpadlým ruinám, které se v náznacích rýsují proti temnému, bezhvězdnému nebi na nedalekém vršku. Kapitán Narmo si vzal nejnebezpečnější trasu uprostřed, pro případ, že by narazili na nepřítele… a sotva na tu možnost pomyslel, už jej spatřil, temný stín pohybující se od něj, směrem do rozbořeného městečka. V temnotě dnešní noci zahalený do černočerného šatu, těžko říct, zda přítel či nepřítel – být tu neměli vlastně ani jedni. Narmo se kradmo pohyboval za ním, s lukem připraveným k výstřelu. „Otoč se, otoč se, otoč se…“, promlouval v myšlenkách k neznámému. Ten se skutečně na chvíli zastavil, a pak se otočil. Měl šátek přes ústa, a dvojitě prohnutý luk – a Narmo okamžitě vypustil šíp. Temnému doslova uvěznil výkřik v hrdle, elf okamžitě dlouhým skokem překonal vzdálenost mezi nimi, aby ho jednou rukou dorazil dýkou do hrudi a druhou jej současně objal a zbrzdil jeho pád. Od okamžiku, kdy se Temný otočil, utekly sotva tři vteřiny. Dal signál ostatním průzkumníkům, ukryl mrtvé tělo a vrátil se zpět k lodi.
Záložní plán (nepřítel na místě) šel jako po drátkách. Druhá vlna průzkumníků postupně hlásila čistý vzduch. Narmo osobně našel vhodnou přístupovou trasu pro trpasličí těžkooděnce. Jakmile bylo jisté, že je na pláni mezi lodí a městečkem nic nezastaví, vydal signál. Z lesa se v pětistupu vyhrnul had trpaslíků „tiše“ chřestící zbrojemi a bez problémů zaplul do městečka. Za ním ze stínů vběhl tucet průzkumníků jako střelecká podpora. Narmo a zbytek elfů těsněji obkroužili město, aby překazili případnou léčku nebo pochytali uprchlíky. Ozval se bojový ruch. Tu najednou zazněl trpasličí roh, jedno zatroubení, druhé. Posily? Takže potíže? Narmo jedním zatroubením odpověděl a vtrhnul do městečka nejbližším průchodem, následovaný zbytkem elfů po celém obvodu zbořeniny.
Svižně, ale opatrně postupoval uličkami, přes hromady spadaného kamení a náletových dřevin. Najednou mu ale uličku zastoupil stín s typickým tvarem přilby omotané šátkem. Narmo mu zkusmo vystřelil do nohy, ale muž jej viděl a nastavil šípu velký mandlový štít. Štít s velkým černým kruhem, s pozadím bílého svitu. Vatah Černé slunce. Narmo překvapeně nadzvedl obočí a rychle tasil, zatímco o půl hlavy vyšší jižan se na něj hrnul uličkou, širokou sotva na jednoho člověka, s napřaženým palcátem. „Kurwy s tertchem czernym“, vzpomněl si na průpovídku svých vousatých kolegů (včetně typického přízvuku), zatímco jej zasypala první sprška ran. Tahle elitní haradská formace měla u bojovníků světlé aliance ten největší respekt a ta nejhorší jména, a obojí zcela právem. „Jestli nevymyslím něco hrozně pitomýho, tak tady proti tý jeho mandli zdechnu“, pomyslel si elf a couval pod ranami palcátem, které se na jej sypaly zpoza velkého štítu. Narmo ustoupil do uličky po levé straně. Ukázala se ale slepá a elf za chvíli cítil, že začíná mít blízko do rohu. Štít temného zabíral bezmála celou šířku uličky. Narmo zarazil dýku do hrany a rány palcátu odrážel jen tesákem. Pak ve vhodnou chvíli zachytil volnou rukou palcát těsně za hlavicí, druhou rukou se napřáhl a zarazil svůj tesák na druhou stranu štítu, který mu temný vyslal vstříc, aby zabránil předpokládanému úderu přes horní hranu. Narmo se taktak udržel na palcátu, když do něj narazil štít, ale nepustil se a zachytil palcát i druhou rukou. Haraďan mu marně zkusil zbraň vytrhnout a tak, když stále viděl elfa viset na své zbrani, nalepeného na štítu, udělal jedinou logickou věc. Nahodil si štít na rameno a udělal s ním výpad do zdi za elfem. Ze stěn uličky odskočilo pár jisker, zaskřípělo to a ozval se kovový náraz. Štít se Narmovi opřel do zbroje, ale zbraně zaražené v bocích štít zadržely s dost velkou rezervou od zdi, aby elfovi zůstala všechna žebra vcelku. A Narmo stále svíral hlavici palcátu. „A co teď, negře?“, počastoval s úšklebkem jižana. Jižan vztekle zavrčel nějaké vlastní nadávky a trhnul štítem zpět k sobě, ten se ale pohnul jen o pár coulů. Haraďan pokrčil rameny, ustoupil a vytasil dlouhou šavli. Narmo jen sklopil hlavu, aby viděl, že ta jeho je uvězněná mezi ním a štítem. „Do mûmačí řiti!“ Temný ale neudělal ani krok, když se mu z hrudi prodral šíp, rychle následovaný druhým a třetím, dokud se nezačal bezvládně hroutit k zemi.
Za pár minut už se Narmo zase prodíral do středu městečka. Ruiny byly zbroceny krví. Temní padli do jednoho, ale nedali svoji kůži zadarmo. Kdyby je trpaslíci nepřekvapili, tak by se snad i ubránili. Došel na náves, kde se shromáždil zbytek jejich jednotky. „Tyhle svině tví průzkumníci nenašli, Narmo!“, řekl mu vyčítavým tónem jeden z trpaslíků, a kopl do mrtvoly s černým kotoučem na hrudi. „Ne, tihle tu být neměli“, odpověděl mu elf. Na návsi ležel cirka tucet příslušníků nechvalně známého vatahu a možná ještě o půltuctu více trpaslíků. Ostatní jižané si naštěstí zdaleka tak dobře nevedli. „Běžte zabarikádovat průchody, než přijdou další“, rozkázal s kamennou tváří a mračil se na ně, dokud se až na důstojníky nerozešli. Pak teprve nakopnul mrtvolu nejbližšího nepřítele a vypustil šťavnatou nadávku. Haraďan mu to vracel svým připitomělým posmrtným ksichtem, což mu vysloužilo další zlomená žebra na cestu do pekla, a další a další peprná doporučení, kam si má zarazit svoje kopí.


Druhý příběh

Ležení, stan, půlden cesty na jih od Tir-Ethraid. Sitar, naíb alharadín postával nad mapou, napjaté svaly mu z vrásek v obličeji nakreslily letokruhy. Byl věkovitý, ale zdaleka ne do starého železa. Už na sobě neměl pohodlný oděv úředníka, jako když se znovu ujal velení, ale zbroj a ustrojení do války. A ta se vyvíjela …no, řekněme, že mnohem lépe, než když za ním přišlo poselstvo ode dvora s prosíkem, že musí zachránit Harad před katastrofou.
Životně důležitá šarvátka u Tir-Ethraid dopadla pro haradsko-umbarsko-skřetí spojenectví vítězně a naíbovy figurky už se na mapě rozkládaly daleko severněji, než na začátku války. Jistě, věděl, že umbarská nájezdnická válka se už vyčerpala, a je to teď Gondor, který nabírá druhý dech a chystá se ukázat, jak má ostré zuby. Věděl, že Gondor kousne hladově. Věděl, že Ithilienem k Porosu a Tir-Ethraid připochoduje skutečná armáda a začne řež, ve které se pozná, kdo má tužší kořínek. Nový král není žádný zbabělec a vojáci pod jeho velením bojují s trojnásobným odhodláním. Ale nemysli si Elessare, pomyslel si Sitar a v ruce otáčel figurku těžkooděnce s kopím, ještě pár překvapení pro tebe mám. Už jsme proti sobě jednou stáli, kdysi dávno, a ty jsi navíc od té doby skoro nezestárl… Bojoval jsi statečně, ale Harondor jsem ti stejně vzal. Porazím tě i podruhé.
„Můj pane!“ Do stanu vpadl posel a ztěžka popadal dech. Sitar na něj pokývl. „Nejzápadnější pevnůstka! Všichni mrtví! Zvědové tvrdí, že to byli Harem-rim! A pidimuži.“
Naíb odložil figurku na kraj mapy a zklamaně se opřel o stůl. „Zlatému harému jsme zabili královnu, ale zjevně mi ani tak nepřestanou kazit moje plány.“ Tolik k těm překvapením pro Elessara, pomyslel si v duchu. Teď už to král ví. Po zádech mu přeběhl mráz. 
Přistoupil do ke gongu po straně a udeřil do něj. Do místnosti v pár okamžicích vpochodoval půltucet vojáků jeho osobní stráže. „Rozneste moje rozkazy. Poslat urychleně zprávu do Umbaru, že musí hned vyplout, plán byl prozrazen, nepřítel nesmí dostat čas se připravit. Některé lodě ať ponechají na přísun posil a zásob, ale hlavní flotila musí být na místě pozítří. Vzbudit všechny amíry v ležení. Harondorský vatah zůstává zde, zbytek vyrazí neprodleně na cestu, pozítří po západu slunce zaútočíme. Můj prapor také, nehodlám zůstat vzadu.“


Třetí příběh

Kdyby Gondor užíval pojem zpravodajské služby, tak by to bylo zhruba to, čemu velel kapitán Arnar. Neměl na starosti vyzvědače nebo špehy či takové pokoutné existence, ale udržoval v chodu desítky a možná i stovky hlásek, pozorovatelů, poslů, poštovních ptáků a kdoví čeho dalšího, co dohromady mělo úkolem, jak říkal, zařídit aby to co říkají ústa v Anfalasu, slyšely uši v Minas Tirith – a naopak, a to v co možná nejkratším čase. Jestli paranoia správce Denethora máločemu posloužila, pak vznik této jednotky byla čestná výjimka a i díky tomu si sbor vysloužil přezdívky jako Denethorovy oči, Správcovy oči, či prostě jen Oči. Původně šlo o zlepšení systému kurýrů hlídající hranici s Mordorem, ale když síť sama od sebe začala přenášet i civilní informace, třeba o sjízdnosti cest nebo velikosti sklizně, tak byla velice rychle rozšířena i na zbytek království, už se všeobecným záměrem ulehčit a zrychlit správu rozsáhlého území od Ithilienu po výběžek Andrastu.
Nyní kapitán Arnar spěchal do poradní místnosti v kasárnách Bílého města. Stráž ho vpustila, vstoupil, u velkého stolu s plastickou mapou celého známého světa tam stáli všichni důležití muži. Král Elessar, kníže Faramir a dobrá desítka kapitánů různých, větších i menších celků gondorské válečné mašinerie. „Můj pane“, prohlásil směrem ke stolu a poklesl na jedno koleno. Navzdory své vysoké vojenské hodnosti mezi muže v lesklých zbrojích a vyšívaných šatech vůbec nezapadal. Stejně jako zbytek Očí, žil polovinu roku na cestě, a stejně jako oni nosil jednoduchý praktický oděv, prošívaný kabát a jen krátkou pobočnou zbraň. Byli přizpůsobeni svému úkolu být co nejrychlejší. Pokud se ocitli v nebezpečí, měli rychle utéct – a o nebezpečí podat zprávu, samozřejmě.
„Kapitáne Arnare, co nám nesete za noviny?“, vyzval jej kníže, když u stolu dořešili načatý problém.
„Můj pane, kapitán Narmo hlásí, že narazili na kur…-ehm-vatah Černé slunce. V nejzápadnější pevnůstce Jižního hrazení. Pár mil od řeky. Naproti…“
„…Pelargiru“, dořekl král. Všichni otočili hlavy zpět k mapě, někteří zbledli a ztěžka polykali svůj dech. „To by si nedovolili“, vydechl jeden z mladších kapitánů z jižních údělů, „to by byla sebevražda!“, dodal a hledal u starších ujištění. Ti ale jen zadumaně stáli, upírali zraky na vypodobnění nejlidnatějšího města království a zvažovali, co pohledává haradská elita hned za řekou. „Mohla by to být jen provokace“, začal nakonec jeden z veteránů, „návnada, jak nás odradit od útoku v Ithilienu, kde bychom prorazili a rozdrtili je. Možná jen hrají o čas, aby přisunuli další posily.“
„Nehrají o čas“, promluvil znovu král. „Neposílali by své nejlepší muže umřít jako návnadu. A ví, že Tir Ethraid je důležité – ale Pelargir, Pelargir je nepostradatelný.“ Chvíli se odmlčel. „Znám toho, kdo nám nachystal porážku u Tir-Ethraid; dříve mu zaslouženě říkali Pouštní liška. Smělý, lstivý a nesmírně vynalézavý válečník. Úctyhodný protivník. Ale dnes si chce troufnout příliš. V Pelargiru jsem už jednou vyhrál, a vyhraji tam i podruhé.“
„Kapitáne Arnare, kníže Imrahil vyrazil předevčírem se třemi praporci svých rytířů zpět do Dol Amrothu. Vyřiďte mu, ať okamžitě obsadí Pelargir a v přístavu ať postaví železnou hráz. Běžte ihned a pak se vraťte pro další rozkazy. Pelargir zůstane náš!“


Čtvrtý příběh

Rytíři z Dol Amrothu dorazili do Pelargiru právě včas, aby jejich brnění s labutím emblémem zaplavila celé město a vyburcovali obranu. Všichni muži byli povoláni do zbraně, ženy a děti byly v kolonách evakuovány všemi směry, hlavně pryč. Naproti nim proudily karavany se zbraněmi a zásobami – a také se zprávami, ze severu s nadějnými, o velké armádě gondorských spojenců pod vedením samotného knížete Imrahila, z jihu děsivé, o tisících černých lodí ženoucích se k městu pod plnými plachtami.
Temní dorazili k městu se soumrakem téhož dne a zakotvili mimo dostřel improvizovaných katapultů obránců. Chvíli poté začala na řece stoupat voda, dokud se hladina nepřehoupla na nábřeží města, a nerozlila se do ulic města a jeho blízkého okolí. Některé čtvrti a políčka se staly mělkými bažinami, ve kterých se čvachtavě rozléhalo nervózní přešlapování obránců. Temní však nenechali obránce čekat dlouho. Kolem půlnoci od flotily zazněl hlasitý řehot rohů a bubnů a k městu vypluly desítky lehkých člunů ježících se ozbrojenci. Hladce přepluly podvodní překážky, nyní ponořené příliš hluboko, a začali se rojit na nábřeží a v přilehlých uličkách.
Protiútok obrněných rytířů byl drtivý. Haradská lehká pěchota byla sevřenými šiky vytlačena z uliček na nábřeží, a i tam začali páni z Dol Amrothu získávat navrch. Znovu zadul signál a od černých lodí se odpojila druhá vlna, tentokrát na dvojnásob větších šalupách, ale v menším počtu. Jenže místo aby lodě vyložili posily u hrany přístavního mola, tak najely plnou rychlostí do bojujících mužů. Vypukl zmatek, někteří temní se vrhli do vody, jiní v okamžiku překvapení padli rukou nepřítele. Najednou se jedna z lodí proměnila v obří ohnivou kouli, v závěsu s ohlušující ránou. Pak vybuchla další, následována téměř současně všemi ostatními. Tlaková vlna pokácela šiky bojujících do jedné změti mrtvých a raněných. Celé nábřeží bylo pohlceno ohnivým infernem, které se okamžitě začalo zakusovat do přilehlých čtvrtí města. Plameny se násobili v odrazech na vodních hladinách v ulicích, dokonale tak dotvářeje obraz pekla, který ožíval nad nimi. Zkázu nešťastného města korunovaly skřetí hordy, které se najednou objevily na jih od města a začaly plenit a zapalovat tamní předměstí. Pelargir se stal městem nikoho. Kdo mohl, utekl, kdo nemohl, zemřel. Otřesení rytíři se stáhli až k vnějšímu okruhu hradeb a někteří i za město. Temní vyčkávali na lodích, až oheň dokoná své dílo.
Svítání odhalilo ohořelé a doutnající nábřežní čtvrti, černou flotilu stále kotvící na řece a hráz z potopených nákladních lodí, po které se brodili k městu další hordy skřetů. Odhalilo další vlnu temných, tentokrát již umbarskou šlechtu, jak obsazuje první části města. Ale odhalilo také mohutný půlkruh gondorských spojenců rozložený na severních výšinách nad městem. Ithilienští zvědové, obrnění rytíři. Elfí střelci i trpasličí těžkooděnci. A katapulty. Obrovské gondorské trebuchety, schopné vrhat balvany nekonečně daleko nebo do bližších vzdálenosti rovnou celé kusy skály. A ty nyní, když jim první paprsky úsvitu odhalily nepřítele jako na dlani, začaly střílet. Rána za ranou mařila dosavadní úspěch temných. Mamutí projektily pohřbívaly celé ulice, s desítkami mužů v nich. Zásah do flotily často odmrštil postiženou loď do té kotvící vedle, takže ke dnu šly společně. Než se temní stihli rozptýlit dost na to, aby se palba stala zbytečnou, vyrovnali gondorští svůj včerejší dluh. Když umlklo kamenné hromobití, tak do města vyrazila komanda průzkumníků a začalo nesmiřitelné zápolení o každou sebemenší uličku.
Krvavá řež u Tir-Ethraid ožívala v morbidním deja-vu, jen tentokrát v o tisícinásobném měřítku. Kulisy se změnily, výprava rozrostla, i na jevišti se tenkrát míhají slavnější tváře. Ale děj, ten zůstal tragicky stejný. Jediné, co zůstává otázkou, je, komu se tentokrát podaří uchvátit pro sebe šťastnější konec?
A tak jste tady. Vaši páni zaveleli jít bojovat o Pelargir, nejslavnější a největší přístav Gondorského království, město nad jiné veliké a nad mnohé významné. A vy nyní stojíte před jeho branami v očekávání, co vás v něm čeká. Jste na to dost připraveni? Troufáte si na tak nebezpečný úkol? Čeká Vás nepřítel, který nebude mít slitování. Čeká Vás město, které je jediným velkým bojištěm, jedinou velkou pastí, a snadno se může stát i Vaším hrobem. Máte dost odvahy, abyste přišli a vzali jej nepříteli?